Kaddáfí: Mein Kampf aneb Zelená kniha.

O Kaddáfím píše a mluví kde kdo, samotní Lybijci proti němu buď zuřivě bojují zbraněmi nebo jsou s nadšením za něj ochotni položit život. Tak jako pro pochopení Hitlera je vhodné si přečíst jeho poněkud hůře dostupný Mein Kampf, měl by si každý, kdo se chce o Kaddáfím a Lybii dovědět něco víc než se píše a mluví v zmanipulovaných médiích, přečíst jeho Zelenou knihu vydanou tiskem v českém nakladatelství Dialog v roce 1990 a kterou si snadno otevřete například na stránkách Komunistického svazu mládeže nebo Britských listů.

Abych vás nalákal ke čtení Kaddáfího poněkud zvláštních myšlenek a názorů, podívejte se, co si Kaddáfí myslí o parlamentní demokracii:
PARLAMENTY. Parlamenty jsou páteří tradiční demokracie v její dnešní, ve světě převládající, podobě. Parlament je falešným zastoupením lidu a parlamentní systém je scestným řešením problému demokracie. Parlament je původně zakládán, aby zastupoval lid, ale to samo o sobě je nedemokratické, protože demokracie znamená moc lidu a nikoli moc jeho zástupců. Pouhá existence parlamentu znamená nepřítomnost lidu, ale skutečná demokracie existuje jedině prostřednictvím účasti lidu a nikoli prostřednictvím činnosti jeho zástupců. Parlamenty se staly právní přehradou mezi národy a výkonem moci, vylučují masy z politického života a monopolizují si svrchovanost na jejich místě. Národům je ponecháno jen falešné vnější zdání demokracie, která se projevuje stáním v dlouhých frontách při vhazování hlasovacího lístku do volební urny.

Pro porovnání názorů Kaddáfího se podívejme, co napsal o parlamentu Adolf Hitler v roce 1926:
Pozoruhodnost věci spočívá v tom, že je zvoleno řekněme pět set mužů, v poslední době i žen, kterým ve všem přísluší poslední slovo. Jsou tak prakticky vládou; neboť i když volí vládni kabinet, jež navenek řídí správu státních záležitosti, je toto pouhé zdání. Ve skutečnosti nemůže tato takzvaná vláda podniknout žádný krok, aniž by si zajistila svolení všemocného shromáždění. Z tohoto důvodu ji také nelze činit za nic odpovědnou, neboť konečné rozhodnutí nečiní vláda, nýbrž parlamentní většina. Vláda je každopádně pouhou vykonavatelkou vůle většiny. Její politické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze podle toho, jak dokáže přetáhnout většinu na svou stranu nebo jak se dokáže přizpůsobit vůli této většiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlády na úroveň žebračky vzhledem k majoritě. Ano, její nejnaléhavější úkol tedy spočívá pouze v tom, aby si případ od případu buďto zajišťovala přízeň dané většiny, anebo vytvářela většinu novou, vládě více nakloněnou. Správnost záměrů vlády sama o sobě nehraje roli. Tím je prakticky vyloučena jakákoliv zodpovědnost. K jakým důsledkům to vede, vyplývá ze zcela prosté úvahy: výsledkem vnitřní skladby oněch pěti set zvolených zástupců lidu podle jejich povolání nebo dokonce schopností je roztrhaný a navíc většinou ubohý obraz. Nelze přece uvěřit tomu, že tito vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu!

A co si myslí Kaddáfí o politických stranách?:
Strana původně vzniká, aby zastupovala lid. Potom vedoucí skupina strany zastupuje její členy a nejvyšší vůdce strany reprezentuje vedoucí skupinu. Z toho vyplývá, že hra stran je podvodnou fraškou založenou na klamné formě demokracie, mající mocenský, sobecký obsah, založený na manévrech, tricích a politické hře. To vše potvrzuje, že systém stran je diktátorský, byť i s moderním nástrojem. Systém stran je otevřenou a nikoli skrytou diktaturou. Svět ho ale ještě nepřekoná a je tedy právem nazýván diktaturou moderního věku.

Povstalci podporovaní západními armádami po vedením NATO chtějí svrhnout "diktátora" Kaddáfího, který ale disponuje stále bojeschopnou armádou a svými příznivci. O počtech povstalců a naopak příznivců Kaddáfího nejsou žádné informace a novináři celého světa spekulují, jak to celé dopadne. Padne Kaddáfího režim a Lybie bude vojensky obsazena armádami NATO? Nebo Kaddáfího armáda zlikviduje povstalce, moc převezme vojenská chunta, která vzápětí Kaddáfího svrhne a vyhlásí "svobodné" volby? Kdo ovládne lybijskou naftu? Novináři jsou poněkud zmatení ale nadšení, že mají o čem psát a vysílat v televizi. Ti nejodvážnější se vrhají do válečné zóny a předhánějí se v záběrech Lybijců bojujících s Lybijci.

Čtenáři a televizní diváci se ale začínají nudit, protože tahle reality show už trvá příliš dlouho. Někdo by měl už konečně vyhrát a podle scénáře ochránců lidských práv by to měl být lid osvobozený od pokud možno mrtvého diktátora. Ti, co jej podporovali by měli být uvrženi do vězení k převychování, nejhorší z nich pak odsouzeni za válečné zločiny nejlépe mezinárodním soudem. Prostě by měli zvítězit bojovníci za svobodu, lidská práva, za mír. Včetně pilotů bojových jednotek pod vedením NATO, kteří pomáhají tam, kde holé ruce nestačí.
28.3.2011 11:30 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.