Boj s korupcí je věčný.

Podívejme se ve stroji času o deset let zpět: 9.11.2001 - Boj proti korupci vyhlásila naše postkomunistická socialistická vláda (Miloše Zemana) již v roce 1999. V dokumentu, který tenkrát vydala pod honosným názvem Vládní program boje proti korupci v České republice, jsem objevil skutečnou stylistickou perlu (cituji):
"Vláda nemá ambici dosáhnout při boji s korupcí 'konečného řešení'. Je si vědoma, že jistá míra korupce je nedílnou součástí vztahů mezi lidmi v každé společnosti již od nepaměti. Ví také, že některé formy korupce je a bude velmi obtížné dokázat. Bude se však snažit celkový rozsah korupce v zemi co nejvíce omezit, a to i tím, že zásadním způsobem možnosti korupčního jednání ztíží a učiní takové jednání příliš nákladným, nevýhodným a nebezpečným."

Není pochyb o tom, že bez ohledu na úsilí vlády je korupce odjakživa jednáním nákladným (kdyby to nebylo nákladné, tak by to přece nebyla korupce), nevýhodným (většinou za úplatek jen získáte to, na co máte nárok, jen to bude dříve) a nebezpečným (konec konců je to trestný čin).

Je jisté, že autor tohoto literárního díla dozajista četl u nás zakázaný Hitlerův Mein Kampf, neboť to byl právě on, kdo poprvé použil onoho výrazu "konečné řešení", ovšem ve zcela jiné souvislosti. Zdá se, že si ale naši milí státní úředníci včetně některých ministrů (už jich máme celých 500 000!) vzali spíše jako zásadu hlavně onu unikátní větu, že (vláda) "Je si vědoma, že jistá míra korupce je nedílnou součástí vztahů mezi lidmi v každé společnosti již od nepaměti." Ano, již staří Egypťané podpláceli faraonovy úředníky a tak to budeme muset v rámci "jisté míry" dělat i nadále.

Plné znění onoho bojového programu naleznete zde. Pokud jste se ještě nedopustili žádného korupčního jednání, můžete se v tomto dokumentu dozvědět, jaké nejrůznější formy podplácení existují. Třeba tu odhalíte svoje nové možnosti jak docílit, aby i vás konečně někdo podplatil. Na jiném místě dokumentu vlády se poněkud defétisticky říká (cituji): "Nutno konstatovat, že korupce může být s ohledem na nízkou výkonnost státní správy v některých případech přímo 'motorem ekonomiky'. Tento nežádoucí stav se stává realitou tam, kde pomalost, byrokratičnost a příliš mnoho formálních nároků ze strany státní správy se střetává z poptávkou po naopak co nejrychlejším a formálně pokud možno co nejméně náročném vyřízení věci." Ten motor jsem si dovolil podtrhnout. (aktualizace 14.6.2011: pasáž o motoru ekonomiky byla z dokumentu později kýmsi záměrně vymazána, ale zázračně se objevila v aktualizovaném dokumentu Boj proti korupci z roku 2008 za vlády M.Topolánka).

No vida, tak vlastně korupce je nejspíše příčinou toho, že se naše ekonomika pohnula poněkud dopředu. Jiní autoři vycházejíce z jiného slovního označení korupce jako "podmazávání" rovněž korupci považují za pozitivní jev. Kola ekonomiky řádně podmazaná se přece otáčejí rychleji. Kdo maže, ten jede!

Tolik citace z mého článku z 9.11.2001. V dokumentu Zpráva o korupci v České republice v roce 2003 a o plnění harmonogramu opatření Aktualizovaného vládního programu boje proti korupci se vláda V.Špidly pokusila o "vědeckou" definici korupce:

2.1. Definice korupce
Korupce (lat. corrumpere - zmařit, zkazit, uplácet, podplácet) je pojem, který není jednotně definován, ale v širším, anglosaském pojetí je nejrozšířenější definice, jejímž autorem je Joseph Nye:
"Chování, které se odchyluje od "formálních povinností" veřejné role pro soukromé (osobní, rodinné nebo skupinově orientované) zájmy, pro finanční nebo statusový zisk, a dále jakékoliv chování, které porušuje pravidla za účelem zvýšení soukromého vlivu."

Korupce zahrnuje úplatkářství, což je odměna za jiný výklad nebo pozměnění rozhodnutí úřední osobou, nepotismus (zvýhodnění na základě příbuzenských či přátelských vztahů místo na základě zásluh) a zpronevěru jako protiprávní získání veřejných prostředků k privátním účelům. Někdy bývají v definici korupce nahrazeny "formální povinnosti" společnosti normami a mezi nutné znaky je zařazeno "poškození veřejnosti". V užším (evropském) pojetí se za korupci považuje takové jednání, při kterém dochází k nějaké směně mezi úředníkem a tím, kdo mu nabízí nějakou výhodu, která nemusí být nutně finančního rázu. V tomto pojetí patří ke korupčnímu jednání aktivní i pasivní uplácení a nepotismus.

Korupci lze rozdělit na tržní, při níž dochází k ilegálnímu prodeji moci, a parochiální, kde převládají tradiční vazby (příbuzenství, klientelismus , známosti apod.). Také odsouzení korupce z hlediska morálky se vyvíjí zároveň s procesy vytvářejícími občanskou společnost. Jeho podmínkou je všeobecné akceptování ideje svobodné vůle individua a uznání závazných hranic pro úřednické jednání.

Zatímco v politice vyspělých zemí je korupce patologickým jednáním, v zemích třetího světa i v bývalých socialistických zemích je jedním z nejrozšířenějších jevů. Často bývá nejen příčinou skandálů, ale i větších společenských otřesů a státních převratů.

Pro další využití charakterizujeme korupci jako zneužití postavení spojené s porušením principu nestrannosti při rozhodování, motivované snahou po zisku. Korupce je projevem chyby v rozhodovacím, řídícím procesu. Schopnost institucí korupci potlačovat a bránit se jí je indikátorem kvality příslušných institucí a celého institucionálního systému jako takového. Korupce může ohrozit životaschopnost demokratických institucí a tržních ekonomik. Zároveň ovšem ohrožuje bezpečnost státu, a to jak z hlediska vnitřní bezpečnosti, tak i bezpečnosti vnější.

2.2. Korupce a postih v trestním zákoně
Pojem korupce není v českých trestně právních normách definován jako samostatný trestný čin, charakterizují jej především trestné činy uvedené v hlavě třetí zvláštní části trestního zákona, nazvané "trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných". Zejména oddíl třetí "úplatkářství" obsahuje trestné činy, které v sobě nesou znaky korupce. Jde o trestné činy § 160 přijímání úplatku, § 161 podplácení a § 162 nepřímé úplatkářství. Beztrestnost zakotvená v § 163 trestního zákona jako zvláštním ustanovení o účinné lítosti má motivovat občany, kteří byli o úplatek požádáni, a proto jej poskytli nebo slíbili, k okamžitému oznámení trestné činnosti příslušným orgánům.

Kromě úplatkářství je v právním řádu zakotveno několik dalších skutkových podstat trestného činu, které definují korupční chování. Protože rozhodující prostor a hlavní nebezpečí korupce leží nepochybně v oblasti veřejné správy, včetně moci zákonodárné a soudní, jde především o vybrané trestné činy veřejných činitelů podle druhého oddílu třetí hlavy zvláštní části trestního zákona - zneužívání pravomoci veřejného činitele (§ 158) a maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti (§ 159). K trestným činům, které mají znaky korupčního chování, lze řadit také trestné činy porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle § 124a, porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126, porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, zneužívání informací v obchodním styku podle § 128, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a až 128c trestního zákona a některé další skutkové podstaty obsažené v hlavě druhé, třetí, páté a deváté zvláštní části trestního zákona.

Jak je z výše uvedeného patrné, zákony by tu byly. Bohužel žádné z podezření na korupci ve vládních kruzích levých i pravých se nikdy nepotvrdila a nikdo nešel bručet do basy. Státní zaměstnanci "nezávislé" policie i "nezávislých" státních zastupitelství i "nezávislých" soudů nám občanům vzkazují, že zprávy o korupci jsou jen chýry a pokud někdo ze státních úředníků a politiků někdy dostal nějaký úplatek či jinou výhodu, nepodařilo se to nikomu dokázat. Z toho můžeme udělat jeden pozitivní závěr: naši politici a státní úředníci jsou skutečně velice schopní. Tedy schopní všeho.
14.6.2011 10:50 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.