Skutečně nás policie ochrání?

Český rozhlas hlásí: Česká policie přijala v souvislosti s teroristickými útoky v norském Oslu zvýšená bezpečnostní opatření. Jsou posílené hlídky na mezinárodních letištích a v okolí objektů důležitých pro chod státu. Přijatá opatření jsou preventivní, sdělil ČTK policejní mluvčí Jan Melša. Dodal, že v současné době policie nemá informace, že by České republice hrozilo nebezpečí. Policie však situaci stále vyhodnocuje i s pomocí zahraničních partnerů.

To je chvályhodné, že se naši policejní náčelníci nás snaží ochránit před teroristy. Úspěšní ale budou jen tehdy, pokud naše milá tajná policie (BIS) takového teroristu vypátrá v dostatečném předstihu a pokud se té viditelné policii podaří potencionálního teroristu či teroristy zatknout dříve, než svůj plán uskuteční. Pak ovšem vznikne závažný problém, jak teroristu usvědčit před soudem, že chtěl skutečně někde postřílet pár lidí samopalem užívaným pro sportovní střelbu, nebo použít skladovaná hnojiva nikoliv pro zvýšení úrody brambor, ale pro vyhození sídla vlády či parlamentu do povětří. Tím nechci říci, že by se neměli naši policisté snažit. Je v tom ale jeden háček: pokud se nějaký šílenec či náboženský fanatik bude připravovat provést nějaký atentát, nebude o tom nejspíše psát zcela otevřeně na facebooku či ve svém blogu. I ten údajně (podle obhájce) zcela šílený Breivik zveřejnil svůj manifest těsně před svým útokem na vládu a norské občany.

Zdá se, že v naší téměř zcela demokratické a "otevřené" společnosti, ve které si každý může dělat co chce a za případný přestupek či trestný čin je popotahován až po jeho uskutečnění, nemůžeme vůbec, ale opravdu vůbec počítat s tím, že nás, prosté občany bez osobní ochranky, snad naše policie před něčím ochrání. Policie je tu proto, aby strašila řidiče postáváním na krajnici, aby je kontrolovala, zda nejsou v registru celostátně hledaných osob a zda mají všechny doklady vpořádku. Policie tu není proto, aby hlídkovala v ulicích a uklidňovala hyperaktivní občany, kteří řvou uprostřed noci. Policie neochrání ani váš majetek, nanejvýše s vámi sepíše protokol pro pojišťovnu. Je tu pro případ, kdybyste snad ublížili vámi dopadenému zloději, aby mu před soudem dosvědčili, že jste to byli vy, kdo jej napadl, když vstoupil omylem či v opilosti na váš pozemek či zabloudil tonouc v myšlenkách do vašeho domu.

A co soudy? Ani ty tu nejsou pro vás. Když vás nějaká firma podvede a okrade, bude to nejspíše soud, který obžalované zločince osvobodí pro nedostatek důkazů nebo pro pochybení spáchané policisty při jejich zatýkání či opatřování důkazů. V takovém případě dosáhnete většího úspěchu při obraně svých práv, když se spojíte s některou televizí, která alespoň zhanobí zmíněnou firmu či jednotlivce tak, že od něho nevezme nikdo ani kůrku chleba. U soudu budete mít pocit, že hlavním smyslem jeho jednání je zachování presumpce neviny obžalovaného.

Znamená to snad, že tu není žádná šance žít v klidu a bezpečí před zločinci? Někteří pamětníci totalitních dob tvrdí, že tehdy nebylo tolik vražd, že bylo bezpečno na ulicích v kteroukoliv denní dobu a nekradla se tolik auta. Ano, domnívám se, že je to pravda. Jenže: byl to skutečný policejní stát s dokonale propracovaným systémem kontroly občanů, který začínal kádrovákem v zaměstnání a končil uliční a domovní důvěrnicí. Zaměstnanci restaurací všech skupin donášeli policii, která měla k dispozici i služby členů pomocné stráže Veřejné bezpečnosti a také lidoví milicionáři se aktivně podíleli na zachování pořádku a bezpečnosti v továrnách. Auta se tolik nekradla, protože jich bylo málo - stály se na ně několikadenní fronty a zločinci vůbec neprojevovali tolik své aktivity z jednoho prostého důvodu: měli skutečně strach z vězení.

V tehdejších dobách nebyla totiž vězení místem rekreace. Byly to studené a vlhké cely, pracovní tábory a dozorci byli jako divoká zvířata. Málokdo toužil po těžké práci v kamenolomu, na stavbě socialismu nebo v uranovém dole. Tohle všechno jsme šmahem zrušili a žádná cesta zpátky není. Kdybychom se snad přece jen pokusili zavést pro vězně těžkou práci na polích, silnicích a dolech, jak je to běžné v baště demokracie, USA, tvrdě bychom narazili u ochránců lidských práv a u "vlády" v Bruselu. Unijní Komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanstí Viviane Reding nebo Komisař Rady Evropy pro lidská práva Thomas Hammarberg i Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Mary Robinsonová by nám to setsakra spočítali.

Naše cesta vpřed je přece mírová a lidumilná, vždyť i ti právoplatně odsouzení vězni mají u nás volební právo a mohou být i zvoleni, třeba za starostu. Pokud se vám to nelíbí, máte smůlu. Dvěma pánům se sloužit nedá a tak když soudíme, že i několikanásobný zločinec sedící v base je člověk a občan, nemůžeme jej přece ponižovat ubytováním bez ústředního topení, televize, herny a posilovny a ještě po něm snad chtít těžkou a ponižující fyzickou práci. Naopak bychom mu měli povolit i neomezené používání mobilu a internetu, aby se mohl připravovat na svůj svobodný život do té doby, než opustí vězení.

Buďte proto dobří, přátelé a chraňte lidská práva. I když já bych mezi ně například zařadil i právo na osobní ochranu majetku a života bez onoho "přiměřeného" způsobu ochrany a použité zbraně. A poněkud mě rozčiluje tvrzení, že "Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku,"( článek 8 listiny základních práv a svobod). Znamená to snad, že onen podvodník, který slibuje zasklení logie, vybere zálohu a pak se neozve, nepůjde za katr?
27.7.2011 14:35 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.