Jaká je naše státní a tedy i národní idea?

Do dnešního dne jsem opravdu velice tápal, kdykoliv jsem pomyslel na to, jakou politickou a společenskou ideu vyznávat, abych náhodou nevybočil. Teď už ale vím, jakou to společnost budujeme a na jakých ideologických základech. Osvítil mě předseda zelených, pan Ondřej Liška, když na demonstraci za odvolání "fašisty" Bátory mimo jiné pronesl:

Jsme tady dnes proto, že se nemůžeme dívat na to, jak v čele ministerstva školství působí nadále člověk, jehož politické aktivity a názory jsou v přímém protikladu k tomu, k čemu dnes a denně tisíce učitelů ve školách vedou naše děti. K hodnotám úcty, tolerance a respektu k odlišnosti. Ke společné evropské budoucnosti. Pan liška má na mysli nepochybně budoucnost evropskou federální.

Naštěstí jsem v řadě dostupných učebních osnov vydaných například Národním ústavem odborného vzdělávání nenašel nic, co by mělo působit na žáky škol, aby usilovali a naši společnou federální evropskou budoucnost podle představ pana Lišky. Naopak jsem narazil na definice vzdělávacích cílů typu: "Aby žáci kriticky posuzovali skutečnost kolem sebe, byli ochotni o ní přemýšlet, tvořit si vlastní úsudek a nenechali sebou manipulovat" nebo "kriticky přistupovali k masovým médiím (zvažovali, jak mohou být médii manipulováni, uvědomovali si moc médií a znali některé základní praktiky mediálního ovlivňování lidí).". Co ovšem žákům nalévají učitelé a učitelky v hodinách občanské výchovy tuší málokdo, rodičové se to od svých dětí nejspíše nedozvídají, protože je to nezajímá. Možná jim o federální Evropě káží.

Co je vlastně platnou státní ideou je dáno v naší Ústavě a to hned na začátku:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá."

O ničem, čemuž se začalo po zahraničním způsobu říkat "politická korektnost" se zde nehovoří. Nic o této nové formě politické cenzury. Naopak "Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. To je velice skromný úvod, zbytek ústavy je jen souborem ouřednických definic, co kdo může podepsat aniž by za to nesl osobní odpovědnost, jak se dělají volby a kterak zasedat v parlamentu.

Poučným čtením je například vzorový referát o tom, co je to demokracie. Tam se člověk dozví věci: "Uprostřed spektra se nachází strana středu, je definována mezi pravicí a levicí. Může uzavřít koalici jak s pravicí, tak s levicí, aniž by zklamala své voliče. Strany, které mají naopak blízko pouze k levici či pravici, se nazývají extremistické, většinou jednají v rozporu s ústavou, mezi ně patří komunisté a fašisté." Jak může být podle autorů této definice v parlamentu extrémistická strana?

Při pátrání, v jakém to vlastně státním zřízení žiji jsem padl na zadek, když jsem si u jednoho autora přečetl, že posledních dvacet let je prý naše státní zřízení revoluční diktaturou! A argumenty, které pro toto tvrzení sebral Stanislav A. Hošek ve svém článku v Britských listech vypadají docela obstojně. Jen ty jeho defétistické závěry o nutnosti zrušit ministerstvo zahraničí i ministerstvo práce a sociálních věcí mě krkem nelezou. V každém případě jeho článek doporučuji, jistě se pobavíte.

Znovu si tedy marně kladu otázku, v jakém že to vlastně žijeme státě? O tom, že je to nějaký druh kapitalismu není zřejmě pochyb. Je to ale kapitalismus revoluční, postrevoluční či popřevratový? Nebo je to kapitalismus socialistický nebo snad dokonce kryptofašistický? Je náš kapitalismus globální nebo náš vlastní, tedy nacionální? Snad je to kapitalismus demokratický, je však liberální nebo neoliberální či naopak konzervativní? V každém případě tu máme kapitalismus mafiánský, ve kterém jisté vlivové skupiny "politiků" požadují nelítostně na kapitalistických firmách svůj podíl na zisku ve formě "provizí", česky řečeno úplatků. Je to nepochybně specificky česká národní forma mafiánského kapitalismu s lidskou tváří. Protože přece krást je lidské!
6.9.2011 10:55 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.