Desátý den
Horolezci jsou vděčný námět pro novináře i televizní redaktory. Nejzajímavější příběhy o horolezcích jsou samozřejmě ty tragické. Naštěstí se zabíjejí dost často. V poslední době se naši domácí horolezci nebo ti, kteří jsou za ně vydáváni, zabíjejí přímo v našich horách nebo u slovenských sousedů. Taková zpráva čtenáře vždy potěší: nestalo se to jemu a tak neštěstí druhých většina lidí vnímá téměř tak, jako by oni sami jen o vlásek podobnému neštěstí unikli. Vyvolává to pozitivní radost ze života, že my jsme ještě tady, zatím co oni již nikoliv.
Jinak horolezce a jiné hazardéry s vlastním životem docela chápu. Ještě dodnes vzpomínám na to úchvatné mrazení v zádech, když jsem kdysi dávno na vrcholu puberty lezl jako Tarzan z rodu opů do korun staletých buků. A bylo zcela jasné, že když spadnu, bude definitivně po mně. Ale ten vítězný pocit být tam nahoře ! Moji dávní předkové, možná ještě předlidé by ze mně měli radost. Když mám ale teď vylézt na strom s cílem zušlechtit jeho korunu, mrazí to poněkud jinak a navíc se kolena třesou a třesou...