Šéf ústřední ruské banky Garaščenko pohrozil doslova západním bankám, že pokud nebudou tancovat jak píská MOSKVA, mohou přijít o své investice do ruského hospodářství. Dostatečně jasně tak naznačil, že ruská mafie se se svými metodami práce zabydlela již i ve státním aparátě. Naivita západních investorů vyplývá z naprosté neznalosti situace v Rusku ale hlavně z nepochopení logiky myšlení a konání ruského člověka. U něj platí, že když mu půjčíš peníze a po jisté době projevíš nenápadnou snahu, aby ti je vrátil, urazí se. On to přece považoval za dar a nikoliv za půjčku. A když požadavek na vrácení peněz doplníš v civilizovaném světě logickým požadavkem o zaplacení úroků, rozzlobí se, že ho chceš okrást. Jseš pro něj zloděj a takového je třeba se zbavit. Nejlépe nadobro.
Situaci je možné přirovnat k realizaci Marshalova plánu pro obnovu Evropy, zejména Německa, po druhé světové válce. Tehdy také Američané investovali obrovské finanční prostředky. Zdůrazňuji slovo investovali. Oproti dnešku je v tom ale drobný rozdíl. Němci projevili obrovskou pracovitost a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Rusové dneška nejsou ale Němci tenkrát. Nikdy nevynikali cílevědomou pracovitostí a vysokou pracovní morálkou. Pracovali vždy jen pod tíhou knuty carů nebo komunistických vládců. A navíc: jejich dnešní bossové mají jedinou starost. Ulít nakradené ruble proměněné za zapůjčené dolary do západních bank.
Pokud nepřevezmou západní odborníci řízení ruských podniků do vlastních rukou, pokud nezavedou drakonický pracovní režim, nic se nezmění a Rusko bude jen bezednou stokou pro dolary. Stačí se podívat, které firmy u nás skutečně prosperují. Jen ty, kde západní ivestoři zvolili stejný postup. Protože my jsme sice trochu pracovitější, ale německá okupace a komunistický režim se na naší pracovitosti také pěkně podepsal.
|
Josef Lux má problémy se zdravím. Porucha krvetvorby, leukémie. Příčina náhlého propuknutí choroby není jasná. Porucha imunitního systému mohla vzniknout i jeho snahou rychle zhubnout a vyrovnat se sportovně vyhlížejícímu Klausovi. Kromě toho život politika není nic snadného. Všimněte si, jak unavený a předčasně opotřebovaný je Miloš Zeman. Mečiar působil v páteční den slovenských voleb jako naprosto vyčerpaný, nereagující a vysílený starý muž. Nepravidelná životospráva, chvatný, psychicky vyčerpávající způsob života, málo spánku, žádný oddych přes sobotu a neděli. To všechno politiky soustavně ničí a odolávají jen ti nejsilnější. Zdá se, že přes občasná zranění pocházející z jeho sportování se Václav Klaus jeví jako jeden z nejzdravějších. Nepočítám ty mladé, ještě neopotřebované, jako je Gross, Buzková nebo Macek. I když zrovna ten poslední vypadá často jako po těžkém flámu nebo těsně před smrtí.
Kromě vysilující práce jsou politici pod neustálým tlakem sdělovacích prostředků. Jsou to štvanci pronásledovaní bez lítosti všude, kde se objeví. Novináři lapají každé jejich slovo, dolují z nich i násilím odpovědi na cokoliv i proti jejich vůli. Dejme raději našim politikům trochu oddechového času. Nesnažme se je za každou cenu přistihnout při lži, zločinu či nějakém spiknutí. Investigativní žurnalistika je pěkná věc, ale nesmí to být metoda supů. A tak popřejme panu Luxovi stokrát označovaného za hada uzdravení, na které má podle lékařů jen 50 % naději. Tváří v tvář boji o holý život se ukazuje boj politický jako pomíjivá dětská hra. Kdo nepoznal dotek blízkosti smrti, neví o čem mluvím.
|
Odluka církví od státu se obecně chápe jako potřebná, ale stále nikdo neví jak na to. Jedno je jisté: činnost církví se nemůže v demokratické společnosti směšovat s výkonem státní moci. Církve mohou nejrůznějším způsobem spolupracovat se státem například na poli humanitární činnosti, ve zdravotnictví, ve správě národních kulturních památek. Po dohodě s vedením školy může libovolná církev se souhlasem rodičů nabízet výuku náboženství jako nepovinný předmět. Naproti tomu fungování polních kurátů katolické církve v armádě nutně vyznívá jako pokus o získání vlivu v oblasti státní moci, která má být zásadně nepolitická, neideologická. Chabá záminka, že vojáci potřebují někoho, s kým by probírali svoje lidské problémy uprostřed krutého světa armády, neobstojí. U každé jednotky by pak musel být nejen polní kurát, ale i evangelický farář, rabín či pravoslavný kněz. Tuto funkci naslouchající vrby a rádce by měl vykonávat profesionální psycholog stojící mimo subordinaci.
Nejasnosti nejsou ani tak v definování toho, co by církev v moderní demokracii měla dělat. Hlavní patálie se odehrává, jak jinak, kolem peněz. Zda má církev podnikat v zemědělství, lesnictví, hoteliérství nebo pohostinství. Proč ne, když budou její církevní s.r.o. či akciové společnosti platit řádně daně jako každý jiný. Problém je kolem peněz ze státního rozpočtu, tedy z daní poplatníků. Podle mého názoru je třeba existenci církví vyřešit podobně, jako existenci politických stran.
Protože politické strany dostávají značné finanční prostředky po každých volbách ze státního rozpočtu podle počtu odevzdaných hlasů voličů, je třeba přijmout stejný mechanizmus pro příspěvek na provoz církví. Občan ve svém daňovém přiznání určí, které církvi má být příslušná část jeho daní předána. U občanů bez náboženského vyznání by jejich právem bylo příslušný obolus určit některé nadaci, Červenému kříži a podobně. Kontrola hospodaření církví s těmito prostředky ze státního rozpočtu by probíhala stejně jako u politických stran.
Uvědomte si, že v dřívějších dobách zastávala zejména katolická církev funkci politické strany. Starala se o ideologii a účastnila se aktivně jmenování panovníků. Navíc působila a dosud působí prostřednictvím své mezinárodní ústředny - Vatikánu jako nadnárodní instituce zasahující často i do politického dění v řadě států.
V minulosti se na postavení církví objevovala řada názorů. Pro pobavení se můžete seznámit i s názorem Jaroslava Haška, jak ho formuloval ve svém článku "Odluka církve od státu" publikovaném 9.2.1019 v novinách Naš puť za časů jeho ruské anabáze. Kromě pobavení vás ale také jistě zamrazí. Je to dokonalá ukázka revoluční propagandy. Kdo by to do toho Haška řekl.
|
Zpět