Mečiar vyhrál volby o nepatrný fous a tak se možná pokusí sestavit vládu. Zdá se ale, že s ním nikdo nechce do toho jít, ozývají se hlasy, že "dosť bolo Mečiara!" Ovšem Vlado se jen tak nevzdává. Souduh Kováč je bojovně naladěn a nebránil by se znovu usednout na bratislavský hrad. Doslova prohlásil: "Bude-li moje kandidatura navržena, přijmu ji." Tedy řekl to nepochybně slovensky, jak jinak.
Znalost slovenštiny se mimochodem začíná občanům Čech a Moravy vytrácet z hlavy. Je to tím, že se už v české televizi slovensky nemluví, méně se tam jezdí. Většina lidí nemá jako já dva slovenské programy (STV a Markíza)po kabelu a ani v novinách se nic ve slovenštině neobjevuje. Nejhůře na tom ovšem jsou nastupující ročníky, které podle průzkumů nerozumějí vůbec a pletou si slovenštinu s jazykem bratrů Poláků. A tak nás čeká pochmurná budoucnost, kdy se oba tak blízké jazyky budou nadále vyvíjet odděleně, budou přibývat nová slova a za pár desítek let se v Tatrách Čech domluví jen anglicky. Tento proces zcela vysvětluje, jak mohlo dojít ke zmatení jazyků právě jejich odděleným vývojem.
|
Havlovi začíná harašit: na jedné straně prohlásí, že odsun Němců může odsoudit jen morálně, na straně druhé tvrdí, že jsme měli s Němci bojovat a ne se potupně nechat okupovat. Ono to ale vlastně takovou zvláštní havlovskou logiku má. Protože kdybychom začali bojovat, tak by nás nejspíše v zájmu zachování světového míru napadli kromě Němců i Francouzi a Poláci a kdovíkdo ještě a po skončeném vítězném boji těchto spojených armád proti narušiteli míru by nebylo nikoho, kdo by Němce vyháněl.
Všechny ty hlubokomyslné úvahy o tom, co by bylo kdyby, jsou na dvě věci (doplňte si sami). Plácá se o tom v českých hospodách po pěti pivech už šedesát let a není to k ničemu. Takový nárůdek jako my se musí snažit o holé přežití. Hitler byl z Čechů na mrtvici právě proto, že jak pravil "český pes se uctivě ohne a pak, když se nedíváte, vám vrazí kudlu do zad." Není to sice žádný hrdinský postoj, ale my jsme si nikdy nemohli dovolit ztratit osm milionů lidí jako třeba Poláci.
Otázka je ale jiná. Když se budeme dívat do té zářivé budoucnosti, kde máme záruku, že nás NATO v případě konfliktu neobětuje stejně tak, jako to měli připravené Sověti. Takovou záruku nám nedá nikdo a tak naše členství v NATO bude mít hlavně odstrašující účinek. Další předností bude nutnost přitvrdit na našich východních hranicích.
|
Komunikace nám nějak vázne. Mnohokrát jsem zjistil, že skoro nejhorší je to v obchodech. Obsluhující personál má tendenci dělat, jako že je neviditelný, prodavačky i prodavači klopí nervózně oči, když se z nich snažíte něco vypáčit o vlastnostech výrobků, tak nesrozumitelně mumlají. Problémy má ale i druhá strana. Nakupující vstupuje do obchodu s jakýmsi pocitem viny, nenápadně se pokouší obhlédnout, cože to tady mají a netroufá si zeptat se na cokoliv personálu. Nejšťastnejší je v megastoru či jiném megakrámu, kde si ho nikdo nevšímá a kde se může prohrabávat zbožím volně loženým jemu na dosah.
Vždyť ale role prodavače je nenahraditelná, měl by umět poradit nerozhodnému, nejistému, utvrdit v něm jistotu, že si odnáší právě to, co potřeboval. I když to může být úplně něco jiného, než chtěl vlastně koupit. Když se pokusím o osobní kontakt s prodavačkou, většinou se setkám s opatrným odstupem, snad se obává, že ji chci sbalit či co. Prodavači, pokud jsou dostatečně vzděláni reagují většinou o něco lépe, čím starší, tím lépěji.
Není to tak dávno, kdy jsem okouněl v jedné prodejně elektroniky sháněje bezdrátová sluchátka stereo. Sledoval jsem zcela bezradné postarší manžele, kteří okukovali vystavená přenosná rádia s jasnou snahou si jedno odnést. Prodavač byl kdesi u pokladny a tak jsem poradil, pozeptal se zda to chtějí na chatu, zda tam mají elektřinu, nezávazně jsme poklábosili a pak jsem jim doporučil jeden typ, který shodou okolností mám pro tentýž účel. Viditelně ožili, já jim ho pustil, předvedl ovládání a pak přivolal prodavače, aby obchod zrealizoval. Bylo mi poděkováno a za chvíli si již spokojení zákazníci odnášeli rádio domů. Nejspíše mě považovali za pana vedoucího.
Z obratu jsem sice žádná procenta nedostal, hřál mě ale nevídaně dobrý pocit z úspěšného obchodu. Jistě, mám to v genech, protože můj otec měl na Vinohradech maličký koloniál a já, jakmile jsem začal vyčuhovat nad pult, jsem pomáhal podávat tu sirky, jindy zase Magi koření. Asi je to ta nejlepší cesta k roli prodavače. Dodnes slyším to otcovo uctivé "Rukulíbám, milostpaní!", a to i v případě, když se třeba jednalo o domovnici ze sousedního domu. Takže obtěžujte personál, nenechte se odradit, nechte si ukázat všechny možné typy daného výrobku, vybalit, spustit a nebojte se odejít s úsměvem řkouce "Já si to ještě rozmyslím...".
|
Zpět