JOAN MIRÓ pokračování 4.
Válka, která začala pro Miróa stejně jako pro ostatní španělské malíře 13.července vraždou Calvy Stely a vyloděním generála Franca v Tetouanu, byla mu zdrojem nekonečné úzkosti a utrpení. Nejprve ho odloučila na pět let od jeho vlasti, potom ho naopak uzavřela až do vítězství spojenců ve Španělsku, kam se tajně vrátil v roce 1941.
V díle z let 1934 - 38 vyjádřil Miró ve velmi názorných symbolech veškeru hrůzu kolektivního lidského dramatu, hraného v té době na evropské scéně. Tragedie španělského národa ho vyburcovala z jeho příslovečné politické apatie. V roce 1937 maluje rozměrnou dekoraci pro pavilon republikánského Španělska, kde byla zároveň umístěna Picassova Guernica. Navrhuje plakát na podpůrnou akci Pomoc Španělsku a účastní se většiny protestních projevů proti Francovi.
V roce 1939, krátce po vyhlášení "divné války", opouští nedýchatelné prostředí Paříže, zhysterizované bouřlivými politickými událostmi. a odjíždí do Varengville v Bretani, kde zůstává dva roky v ústraní v sousedství Georgese Braqua a Raymonda Quenaua. Ohrazuje se zdí samoty a meditace - což mu vynáší od Andrého Bretona veřejné opovržení.
Ve Varengville vznikají nejprve čtyři plátna na téma Let ptáka, potom dvě řady malých obrázků nazývaných někdy Červená pozadí a Malby na pytlovém plátně - a konečně jsou zde začaty proslulé Konstelace, dokončené v roce 1941 po návratu do Palmy na Malorce. Už prvními třemi skupinami prací je navozena zcela nová atmosféra. Poslední stopy krutosti náhle zmizely a Miró jako by se znovu rozpomínal na svou někdejší lyrickou poetiku. Do obrazů opět vstupují dávné symboly, vypuzené na čas obludnými přízraky "krutého období." Ženy, hvězdy, ptáci, pavučiny, motýl, papírový drak. Znázorněny jednoduchým znakovým písmem a několika sumárními barevnými formami plují, víří a tančí nekonečným průzračným prostorem, poslušny pravidel lyrické bajky, plné malých básnických dějů, zázračných setkání a podivuhodných událostí.
Volně podle J.Padrta: JOAN MIRÓ, Odeon 1967. Pokračování příště...

Zločinec je v tomto státě prý ten, kdo se neustále strefuje do našeho pana prezidenta Havla. Tedy i já jsem nepochybně oním zločincem. Jenže co se dá dělat, když on nám pan Havel neustále poskytuje spoustu témat tu k úvaze, tu k posměchu, jindy můžeme být zcela upřímně zděšeni.
Snad nebude vadit, když se vrátím o pár dní zpět. Je pěkné, když se náš prezident zúčastňuje kdejakého srazu špičkových světových osobností a politiků. Jistě si kdekdo vzpomene, že je to ten známý dramatik z onoho maličkého státu, který se jmenuje nějak jako Czechoslovak.. nebo Czech.. Czechia, no prostě že je to čeko. Zviditelňuje (tohle slovo je jeho osobní vynález) tak nejenom sebe, ale i nás všechny ostatní, kteří se z pochopitelných důvodů podobného srazu nemůžeme zúčastnit s ním.
Ne vždy je ale jeho účast právě šťastnou. Zúčastnil se totiž i srazu státníkú a jiných důležitých osob u příležitosti oslav Vestfálského míru. Ten ukončil v roce 1648 známou třicetiletou válku. Na první pohled je jistě krásné oslavovat konec války. Vestfálský mír však znamenal pro český národ dovršení tragedie započaté na Bíle hoře. Vesfálský mír mezinárodně uznal vítězství Habsburků na Bílé hoře a jejich protireformační řádění v Čechách a ukončil definitivně náboženskou svobodu. Rovnocené postavení katolíků a evangelíků se totiž nevztahovalo na dědičné země Habsburků. České země se tak staly provincií a ztratily politickou i náboženskou svobodu.
Jeden z mnoha, ba ten nejlepší a pravý Čech, Jan Ámos Komenský po celou dobu třicetileté války doufal, že se mu podaří pokračovat ve svém díle doma, v Čechách. Nejprve byl disidentem, když se celých deset let skrýval v Čechách.Nakonec emigroval a stal se jako uznávaný učenec jedním z politických mluvčích pobělohorské emigrace. Po pobytu v Anglii (1641-42) se snažil v tehdy švédském Elblagu dosáhnout zákroku protestantské Evropy ve prospěch české reformace (1642-48). Vestfálský mír (1648) znamenal konec těchto nadějí. To spolu se smrtí druhé manželky vyvolalo u Komenského silné pocity zklamání a beznaděje, vyjádřené ve spise Kšaft umírající matky jednoty bratrské.
Když nad tím trochu zapřemýšlíte, pak jistě uznáte, že by bylo bývalo rozumnější se nezúčastnit jásání nad porážkou českého národa. Co tam tedy pan Havel oslavoval? Podle mého skromného názoru veškeré podobné oslavování slouží jen k tomu, aby se novodobá politická, církevní a společenská šlechta mohla srazit, ukázat nové klobouky svých manželek, vzájemně se ujistit, jak jsou důležití a nepostradatelní. To vše nepochybně za peníze daňových poplatníků. Není pak divu, že při tak značném turistickém ruchu nezůstává panu prezidentovi peněz na opravy Pražského hradu. Potřásání rukou a rozdávání metálů v žádném případě nepřispěje k větší slávě našeho národa.

Potopa všude kolem nás a také naprosto šílený vichr nám zpříjemnil víkend. Jak jsem sliboval, zalezl jsem do skleníku a koukal do zeleně. Tedy do toho fantasticky životného koberce plevele, který zaplavuje můj skleník vždy, když vysadím snad jen na jeden či dva týdny. Je to ukázka naprosté nezdolnosti matky přírody, která nám tak jasně dává najevo, že jsme zde jenom mlčky trpěni. Naštěstí mlčky, protože představte si, kdyby ten plevel mohl nadávat a křičet hrůzou, když je likvidován. Ony prý rostliny skutečně projevují hrůzu a úděs, když se jenom blíží někdo, o kom vědí ze zkušenosti, že jim nechystá nic dobrého, ba chce je zbavit života. Stačilo by zachytit jejich elektrické signály a patřičně je zesílit. Pokud bychom chtěli být opravdovými ekology, pak bychom měli spáchat hromadnou sebevraždu a přestat tu přírodu neustále ničit, upravovat, stříhat a jinak ji připodobňovat našim zvráceným představám o tom, jak má taková správná, pro člověka vhodná, příroda vypadat.
Nedivme se, že to občas příroda zkouší a snaží se nás vyhladit. My tomu říkáme katastrofy, ale je to jen a jen pokus o vyhubení zbytečných ničitelů. Neničil jsem jenom plevel ale i dřevo. Po příjezdu na chatu v sobotu jsem nejméně dvě hodiny instaloval nová kamna (nic moc, něco ala Petry od slovenských bratrů). Moje milá žena na mé doporučení začala ničení plevele ve skleníku, ale po jisté době zcela zkřehlá nenápadně zjišťovala, kdy že se bude v těch kamnech topit.
Nakonec se dobrá věc podařila a po naládování kamen dřevem se klima poněkud zlepšilo. Jenže litinové části kamen výrobce navixoval něčím podobným krému na boty, a tak další tři hodiny jsme topili s otevřenými okny, než se vše vypálilo. Takže jsme topili a ničili tak dřevo. Na naši omluvu snad jen jediné: už nejméně deset let netopíme ničím jiným, než dřevem, které vyrostlo na naší zahradě.
Zpáteční cesta byla mírně dramatická, cesta lesem do Klokočné byla zarubaná, dva smrky přes cestu. Takže zpátky okolo přes Mnichovice. Vichřice byla podle meteorologů až stokilometrová, ovšem Fiat Brava se svou dokonalou aerodynamikou tím proklouzával naprosto bravurně.
Stihli jsme tak vzpomenout na hřbitově a v kolumbariu všechny ty, kteří odešli před námi. Zejména moji rodiče měli tu smůlu, že se nedožili pádu komunizmu, který jim tak surově přeškubnul jejich slibnou životní cestu, když z ničeho dali dohromady svůj malý obchůdek na Vinohradech a vzápětí byli prohlášeni za škůdce národa. Ale zděděné geny se nezapřely a jejich vnoučata mají nejen kamenný krámek, ale i obchod internetový. Je to nepochybně potvrzení oné teorie, že vývoj lidstva se pohybuje ve stoupající spirále...

Vzpomeňme u příležitosti dne památky zesnulých potřetí na zakladatele internetu. Byl jím nenápadný, ale nepostradatelný muž, Jon Postel .
Možná, že kdyby s internetem nezačal on, začal by to někdo jiný. Ale možná, že by internet nebyl takový, jaký právě je. Otevřený, svobodný, milý i zlý, příjemný i odporný. Je takový, jací jsou lidé, kteří jej dělají. A Jon Postel byl jeden z nejlepších.