JOAN MIRÓ pokračování 5.  Miró kolem roku 1942 zpravidla dodatečně doprovází svoje obrazy slovním komentářem: " Mladá dívka, zpola bruneta, zpola rusovláska, která uklouzla po rozlité krvi zmrzlých hyacintů na fotbalovém hřišti v plamenech; Postava magnetizovaná hvězdami, kráčející podle hudby pruhované krajiny; Žena s rozpuštěnými vlasy zdraví přibývání luny."
Skutečným vrcholem tohoto úniku z nahé bídy a krutosti světa, zralým ovocem soustředěné meditace jsou však teprve Konstelace, tvořící v rámci Miróova díla dokonale ucelenou, samostatnou řadu třadvaceti maleb, o nichž v roce 1959 řekne André Breton ve svém obdivuhodném textu:"Patří k sobě a liší se od sebe jako součástky cyklické a aromatické řady v chemii." Jejich inspirace je podle Miróova přiznání dvojí: hudba a ticho, noc a den, země a vesmír.
Znamení, která je symbolicky zastupují, jsou táž jako dosud: žena, pták, oko, tvář, postava, ňadra, pohlaví, hvězda, slunce, měsíc - ale i čára, skvrna, trojúhelník, bod. Jenomže nyní jsou součástí nového vesmíru. Patří k svébytné vysněné kosmogonii. Rozesety po celé ploše obrazu od kraje do kraje, spojeny pavoučími sítěmi rychlých rytmických čar, vytvářejí v nekonečných nočních i denních prostorech tajuplná souhvězdí, hvězdokupy a mlhoviny.
Jejich hudba a rytmus hluboce souzní s konstelacemi vnitřních lidských přání, tužeb, dalekých vidin a snů. Z hlediska malířského písma dospěl v těchto obrazech Miróových grafismus ke zcela nové artikulaci a k výrazu, který zůstane i nadále v rámci celého díla nejpřesnější a nejčistší. Z hlediska vize se jimi odpoutal jeho lyrizmus od všech přírodních pozemských vazeb a stal se skutečně kosmickým.

Volně podle J.Padrta: JOAN MIRÓ, Odeon 1967. Pokračování příště...

Imigrace začíná být pro nás skutečným problémem. Podívejme se na fakta ze zprávy Ministerstva vnitra ČR:

Česká republika má rozlohu 78 863 km2 a státní hranice měří 2 290 kilometrů. K 31.12.1997 bylo na státních hranicích České republiky celkem 125 hraničních přechodů se sousedními státy, z toho 85 silničních, 29 železničních, 1 říční a 10 letištních, dále 37 přechodů malého pohraničního styku, 64 přechodů na turistických stezkách a 1 místo pro překračování státních hranic u Plešného jezera. Ochranu státních hranic mimo hraniční přechody zabezpečovala ve 35 příhraničních okresech 152 oddělení pohraniční policie. Průměrná délka státních hranic připadající na jedno oddělení pohraniční policie je cca 15 km. Ve vnitrozemí zajišťovaly úkoly služby CPP oddělení cizinecké policie v každém okresním a krajském městě (popř. obvodu u měst jako je Brno, Plzeň) a Praze.
K 31.12.1997 bylo evidováno na území České republiky

• 210 311 cizinců s trvalým nebo dlouhodobým pobytem,
• 1 489 cizinců s přiznaným postavením uprchlíka v ČR,
• 599 žadatelů o přiznání postavení uprchlíka v ČR.

V roce 1997 bylo na hraničních přechodech České republiky odbaveno v obou směrech 304 milionů osob, z toho 213 milionů cizinců. Ve srovnání s rokem 1996 došlo k mírnému poklesu počtu osob odbavených na hraničních přechodech České republiky. I přes tento pokles, tradičně nejvíce osob i dopravních prostředků odbavily hraniční přechody České republiky se SRN (120 milionů osob, tj. cca 40% z celkového počtu odbavených osob na hraničních přechodech České republiky). Pokles počtu odbavených cizinců odráží nesporně využívání turistických stezek, kde není výkon služby prováděn nepřetržitě, a tak nelze přesně určit počet osob, které využily k přechodu státních hranic turistické stezky. V době služby bylo kontrolováno v obou směrech 1,7 milionu osob, které nejsou zahrnuty mezi odbavenými osobami.
Počet cizinců, jimž byl na hraničních přechodech odmítnut vstup na území České republiky se proti roku 1996 zvýšil o 6 000 na hodnotu 98 000 osob, tj. 0,09% z celkového počtu odbavených cizinců na příjezdu do České republiky. Tento údaj představuje jednoho odmítnutého cizince na vstupu do České republiky na 1 100 cizinců odbavených. Nejčastějším důvodem odmítnutí vstupu byly nedostatky v cestovních dokladech. Podle státní příslušnosti byl odmítnut vstup do České republiky nejčastěji občanům SRN (38,5% ze všech odmítnutých), Rakouska, Slovenska, Ukrajiny a Polska.
Současná právní úprava stanoví široký okruh cizinců, kterým může být povolen trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny, a to jak v pokolení přímém, tak i dalších nepřímých příbuzných. Současně neumožňuje zrušení trvalého pobytu jinak, než po předchozím vyslovení zákazu pobytu. Nemá stanoven mechanismus, který by omezoval možnost povolení pobytu za účelem sloučení rodiny na základě "fingovaného" sňatku.
V roce 1997 bylo zjištěno, že Vietnamci zde uzavírají sňatky na základě falšovaného potvrzení o možnosti uzavřít sňatek a na základě sňatku s občanem České republiky pak žádají o povolení trvalého pobytu. Na konci roku 1997 z celkového počtu 210 000 cizinců s povoleným pobytem v České republice, bylo cca 59 000 osob, tj. 28 % evidováno na území hlavního města Prahy a  cca 30 000 v Severomoravském kraji. Nejméně cizinců je evidováno v jižních Čechách.
Největší skupinu mezi cizinci s povoleným pobytem v České republice tvořili občané Slovenské republiky (52 178 osob, tj. 24 %). Tři čtvrtiny z nich využily formu dlouhodobého pobytu v České republice. Druhou největší skupinu tvoří občané Ukrajiny (43 402 osob, tj. 21 %,). I přes viditelný pokles počtu Ukrajinců (89 %) na území ČR, většina z nich pobývala v České republice na konci roku 1997 formou dlouhodobého pobytu (k 31.12.1996 mělo 94 % Ukrajinců dlouhodobý pobyt). Třetí místo tvořili občané Polské republiky, za nimi následovali občané Vietnamu a Ruska.
Co k těmto faktům dodat? Že jsou to oficiální cifry a že odborníci odhadují skutečné počty cizinců pobývajících na našem území nejméně na dvojnásobek těchto hodnot. Znamenalo by to, že odhad o počtu cizinců ke konci roku 1997 by se pohyboval kolem půl milionu. Kolik jich bude ke konci roku 1998, si odhadnout netroufám. V každém případě se již bude jednat o nepominutelnou menšinu obyvatel bez volebního práva, značné množství bude také těch, kteří pobývají na našem území ilegálně a nemají žádnou státní příslušnost. Nadále totiž dochází k případům, kdy si žadatel záměrně obstarává doklad o propuštění z dosavadního státního svazku ještě před podáním žádosti o udělení státního občanství České republiky, respektive aniž mu byl vydán tzv. příslib udělení občanství České republiky.
Pokud je jeho žádost o udělení občanství České republiky zamítnuta, protože žadatel nesplňuje podmínku trvalého pobytu, stává se bezdomovcem. Není to vlastně správné označení, zatím pojem bezdomovce chápeme, že jde občana České republiky, který nemá kde bydlet. Ale tito cizozemští bezdomovci navíc nepatří do žádného státu, jsou to bezdomovci bez státní příslušnosti, kteří, pokud budou dopadeni cizineckou policií, by měli být z našeho státu vyhoštěni. Problém je ale v tom, že je nemáme kam vyhostit. Jejich rodná země je nechce a my z jejich přítomnosti nemáme ani trochu radost.
Většina obyvatelstva našeho státu je totiž zvyklá na fakt, že každý někam patří, že správný občan je ten, který dodržuje naše zákony, má stálé zaměstnání, bydliště, platí daně, zdravotní a sociální pojištění. Všichni ostatní jsou podezřelí příživníci, na které ti řádní občané doplácejí ze svých peněz. Dokážeme být většinou solidární s nemocnými pracujícími, důchodci i nezaměstnanými, protože tohle všechno nás každého může potkat. Dokážeme být někdy v budoucnu solidární i s těmi ostatními?