+ Jean Marais zvaný také familiérně v Čechách Honza Bahno zemřel krátce před svými 85.narozeninami v neděli 8.11.98 v nemocnici v Cannes. Známý a milovaný francouzský filmový a divadelní herec Jean Marais se proslavil velice záhy v poetických filmech Jeana Cocteaua a později v rolích romantických hrdinů. "Jean Marais definitivně prošel Orfeovým zrcadlem a vstoupil do ráje básníků Jeana Cocteaua", prohlásil bývalý francouzský ministr kultury Jack Lang. "Byl to velký herec a velký umělec", uvedl prezident Jacques Chirac. Marais, vlastním jménem Jean Villain, se narodil 11.prosince 1913 v Cherbourgu na severu Francie. Režisér a především básník Jean Cocteau mu dal první roli v divadelní hře Oidipus král a zařídil hlavní roli ve filmu Věčný návrat, který přinesl v roce 1943 Maraisovi masovou popularitu. Marais hrál ve 40.letech v dnes již klasických filmech Jeana Cocteaua Kráska a zvíře, Dvouhlavý orel a Orfeus (1950). O posledním filmu Cocteau řekl:"Po smrti pak zákonitě musí přijít znovuzrození, neboť básník musí vícekrát zemřít, aby se narodil... Orfeus, to jsem já sám. Vložil jsem do něho celý svůj život."
Roku 1953 zhmotnil Marais nezapomenutelným způsobem roli hraběte Monte Christa (ten film jsem viděl nejméně 10 krát a mohu jej vidět kdykoliv znovu) a v roce 1957 se objevil ve filmu Bílé noci Luchina Viscontiho. Po Cocteauově smrti v roce 1963 vytvářel hlavní role v mnoha dobrodružných filmech jako Kapitán Fracasse, Hrbáč a v několika dílech nepříliš povedeného Fantomase. Později se zaměřil i na divadelní režii a inscenoval především Cocteauovy hry. Přesídlil na jih Francie do Vallauris a věnoval se zde keramice a malování.
Do pozdního věku byl Marais aktivní i jako herec. V roce 1995 se objevil ve filmu Bernarda Bertolucciho Stealing Beauty, o rok později na prknech kabaretu Follies-Bergéres a ještě loni měl hrát Prospera v Bouři Williama Shakespeara, ale na poslední chvíli musel odříci kvůli zápalu plic.
Reportérovi MF Dnes řekl před rokem: "Sláva? Tak za prvé, co je to vlastně sláva? Mně sláva umožnila dělat to, co jsem chtěl, věci, které mě v životě nejvíc vzrušovaly. To, že jsem slavný, mi umožnilo dělat takové divadlo, po jakém jsem toužil. V civilním životě jsem se však vždycky snažil chovat jako normální člověk..."

Slezsko se zviditelňuje. Na nebezpečí tendenčního výkladu dějin Slezska pouze z "celostátního hlediska dějin Prahy a jejího okolí" upozorní historikové z ČR, Polska a Slovenska na konferenci Slezsko v dějinách českého státu. Dvoudenní konference začíná v úterý v Opavě (63 487 obyvatel v roce 1998) pod záštitou prezidenta Václava Havla. Je zaměřena na tři epochy historie Slezska - od jeho utváření zhruba od 9.století do roku 1335, dále vývoj v letech 1335-1740 a období od roku 1740 až do současnosti.
Termín Slezsko se poprvé objevil v 9.století, kdy jeho část dokonce patřila k Velkomoravské říši. Jako trvalý útvar však vzniklo až ve 14.století, a to jako konglomerát 15 až 20 nezávislých knížectví bez trvalé vlády. Tehdy ještě ke Slezsku nepatřilo Opavsko a Krnovsko. V letech 1335 až 1742 bylo celé Slezsko součástí českých zemí, kdy se k nim přidalo ještě Krnovsko a nejpozději v roce 1613 i Opavsko. V roce 1742 však bylo území Slezska rozděleno, za druhé světové války pak na pět samostatných útvarů.
Asi se podivujete, co mě zaujalo právě na téhle konferenci. Je to jednoduché: moje žena pochází z Opavy. Každý jsme odněkud, já z Prahy, pardon ne z Prahy, ale ze Žižkova, svobodného to státu, Republiky žižkovské. A když ze Žižkova, tak jsem, aby to bylo stylové, příslušníkem Československé církve husitské. A ve straně, ne, ve straně žádné nejsem a nikdy jsem nebyl.
Proč to všechno říkám: V historických zemích Koruny české, moravské a slezské jsme každý odněkud a ještě pořád tady funguje takový ten regionalizmus na klubové úrovni ala Sparta Slávie, tedy my jsme pašáci a ti ostatní jsou lumpové a pakáž. Venkov nemá rád Pražáky, Pražáci ohrnují nosy nad venkovany, maloměšťáky. Panuje vzájemná nedůvěra, dalo by se to nazvat regionální xenofobií.
Jestliže Václav Havel prezident zaštítil (je to takové monarchistické, "zaštítit") onu konferenci v Opavě, doufám, že nebude jeho záštita zneužita a že se i v té Opavě, krásném to městě, usnesou na tom, že snad ti Pražáci nejsou takoví lumpové, jak se tam dosud traduje. Že budou nadále rádi do Prahy jezdit a my je tu budeme rádi vídat.

V + W / W + H
Záhadné šifry nejsou záhadou pro pamětníky. Ti nejstarší vědí, že V + W znamená dvojici Voskovce a Wericha, ti starší snad rozluštili, že mám na mysli dvojici Wericha a Horníčka. Televizní záznamy inscenací Voskovce a Wericha Balada z hadrů a Těžká Barbora pořízené v červnu 1960 v pražském Divadle ABC zkompletovala po roce práce Alena Berková z Archivu a programových fondů České televize. Za pomoci řady spolupracovníků tak realizovala nápad dnes již zesnulého režiséra Jaromíra Vašty dát torza těchto legendárních představení do původního stavu.
První z unikátních snímků, Balada z hadrů, se na ČT2 objeví v neděli 15.listopadu odpoledne a připomene osmdesátiny jednoho z protagonistů - Miroslava Horníčka. Pamětníci si tak budou moci připomenout a ti mladší poznat atmosféru jiskření mezi jevištěm a hledištěm, v níž Werich s Horníčkem nevzdávali svůj boj proti lidské hlouposti. Mohu jen dodat, že budu sledovat a slzet, neboť tam někde na bidýlku za pět korun v divadle ABC budu i já ve věku pouhých devatenácti let.
Zatímco Baladu z hadrů někdejší Čs.televize vzápětí po natočení odvysílala, Těžká Barbora se na obrazovce nikdy neobjevila. Po 38 letech by tak mohla by mít, pravděpodobně koncem tohoto roku, televizní premiéru.
Forbíny a vystříhané scény s Werichem a Horníčkem viděla Berková poprvé v pražském kině Dlabačov u příležitosti Horníčkových sedmdesátin. "Šlo o materiál zachráněný Myrtilem Frýdou a doktorem Goldscheiderem z popelnic ve Vladislavově ulici, kde tehdy televize sídlila," řekla ČTK Berková. Když se později v archivu zajímala o staré záznamy pro výběr k dalším pořadům, zjistila, že tam jsou uchovány některé předscény a torza obou představení. Byla však rozstříhaná, v katastrofálním technickém stavu a doplněná popiskem: Neúplné, unikát, nelze dát dohromady.
Berkové se však podařilo materiály rekonstruovat. Obraz záznamu technicky vylepšil Jiří Volman, s písemnou dokumentací pomohla Werichova sekretářka Jarmila Týlová a vyhozený druhý díl Těžké Barbory donesl zvukař Kamil Příhoda. Vodítkem se staly i rozhlasové nahrávky a gramofonové desky, aby se nejdůležitější útržky vložily tam, kam patří. Technici střihového pracoviště zase po milimetru srovnávali synchronní zvuk a doplňovali chybějící části slov.
Doufám pevně, že to celé vyjde na videu nebo i na DVD. Pak si už určitě video koupím.