JOAN MIRÓ pokračování 7.
Konec války přinesl nejprve upevnění krystalické čistoty Konstelací, brzy však i její nové pojetí. Přísná lineární disciplina, spojující kreslené a malované znaky jemnou a přesnou sítí čar Miróa záhy příliš svazovala. Proto ji ruší, osvobozuje svá lidská, zvířecí a kosmická znamení a vyhrazuje jim nová pole svobodných proměn a konfigurací s možností volného pohybu prostorem všemi směry.Z hlediska miróovské ikonologie se nový svět příliš neliší od dřívějších.
Zabydlují ho opět ženy, ptáci, zpola lidská a zpola zvířecí monstra, něžná i krutá a nejčastěji groteskní, staré symboly oka, úst, nohy, ruky, pohlaví, žebříku, hvězd, slunce, luny. Odlišný je zato způsob, jimž s nimi Miró nadále zachází. Všechny ty jejich nesčíslné morfologické proměny, jimž dává život malířova imaginace, jsou nyní jakoby hesly v nesmírném slovníku forem - zatímco dříve bezprostředně sloužily sledům individuálních obrazových metafor. A z bohatství tohoto slovníku čerpá výtvarná řeč, vyznačující se rozsáhlým a mnohotvárným pokusnictvím s materiály, technikami, novými styly a způsoby práce. Po dlouhou dobu - prakticky až do poloviny padesátých let - má přitom Miróův sloh dvě tváře.
Pro první je příznačné pomalé, úzkostlivě pečlivé a často přímo kaligrafické vypracováni obrazu složitými kombinovanými technikami a komplikovanými metodickými postupy - což je způsob práce v lecčem podobný Miróovu velkému blíženci Paulu Kleeovi. Pro druhou je naopak příznačná rychlost, prudkost a výbušná spontánní improvizace, která se vyjadřuje různými druhy gestuálního znakového malováni i psaní a jež Miróa spojuje zvláštními, často diskutovanými i problematizovanými vztahy se soudobou světovou malbou čtyřicátých až padesátých let - jmenovitě s tašismem, s lyrickou abstrakcí a s gestuální malbou.
Proměny, které doznaly oba tyto Miróovy styly za čtvrt století až po dnešek, jsou více než početné. Na jejich počátku stojí veliká skupina rozměrných pláten z poloviny čtyřicátých let, jeden z nejproslulejších cyklů, které kdy Miró namaloval. Ruší se v něm všechna hierarchie vztahů mezi velkými figurami, ptáky, hvězdami a nastoluje se zcela svobodná mnohovýznamová hra znakových symbolických významů. Formy, jež vytváří, jsou amorfní i konkrétní , nehybné i pohyblivé: "Hledám nehybný pohyb, něco jako ekvivalent výmluvnosti ticha nebo jako to, co sv. Jan z Kříže nazýval slovy ,němá hudba`, říká Miró o těchto malbách, kterým dává poetické názvy: Žena snící o úniku. Ruka namočená v barvě; Tanečnice poslouchající hudbu varhan v gotické katedrále. Monumentální precisnost těchto komposic, provázených širokým proudem volných tašistických a grafických improvizací, pokračuje ve stovkách obrazových obměn i proměn až do roku 1954, tvoříc obrovské malířské dílo, které je výsledkem neutuchajícího pracovního vypětí.
V roce 1947 prodlužuje tuto řadu maleb monumentální obraz pro newyorský mrakodrap Cincinati, který Miróa na čas odvedl do Ameriky. Roku 1948 je opět po osmi letech v Paříži. Toho roku kombinuje všechny dosavadní možnosti, užití písma, kaligrafie, znaku, skvrny. Zároveň stupňuje lyrické napětí a frenesii gesta ve volných malířských záznamech. Obraz stále provázejí poetické komentáře: Had červeni vlčích máků se plazi přes pole fialek, obydlené salamandry ve smutku; Pták-kometa o rozkvetlý slunečník; Červená, modrá, krásná beznaděj; Diamant se usmívá za soumraku. Nebo jindy: Křik gazely za svítání; Výbuchy slunce zraňuji opozdilou hvězdu; Jasmíny věnčí svým zlaceným parfémem šaty mladé dívky; Pták prchá k pyramidám s bokem zakrváceným padajícími rubíny. Léta 1949-50: opět ona dvojí produkce, přičemž brutální improvizace nabývá na síle. Miró užívá "tašistických" prostředků - past, plastických materiálů, sádry, barvy vrhané i stříkané na plátno, husté i tekoucí, rozmývané, vpíjené, ryté, škrábané i hlazené. Je to jakýsi protějšek "umění v surovém stavu", dělaný na hrubém podkladě přírodní lepenky a masonitu. V roce 1950-51 vznikají další plátna tohoto druhu a rozměrná dekorace pro Harvardovu universitu.

Volby 98: Komunálních voleb se letos zúčastnilo 45,02 procenta oprávněných voličů, zatímco v roce 1994 jich k urnám přišlo 62,3 procenta. Je to reakce jednak na příliš mnoho voleb v jednom roce, ale také jistá rezignace.
Můžeme se na jednu stranu domnívat, že větší část voličů má pocit, že nijak nemohou ovlivnit, jak budou jejich zástupci na radnici či obecním úřadě jednat. A že je dost jedno, ze které strany budou. Ono by to zejména v menších obcích tak mělo být, protože rozhodují osobnosti - lidé ochotní se spíše obětovat pro obec. Která obec má na takové představitele štěstí, má vyhráno. Kde se derou dopředu jen ti, kteří chtějí vyzískat z pozice v obci jen osobní prospěch, je málo naděje, že se taková průbojná individua podaří nahradit někým solidnějším, obětavějším.
Druzí ale mohou tvrdit, že jsou vlastně voliči spokojeni a že ti, co nepřišli tím právě tu spokojenost se stávajícím stavem demonstrovali. Prostě nechtěli změnu. Ono ale k té změně v dříve pravicovějších zastupitelstvech jejich neúčastí právě mohlo dojít. Kdo nepřišel, dával hlas pak spíše levici, protože jak známo, zejména komunisté chodí k volbám prakticky všichni včetně sympatizujících rodinných příslušníků, malých dětí a psů, stranická disciplina dělá svoje pořád, mají pocit, že bojují za svoji věc.
V komunálních volbách se nejlépe vedlo nezávislým kandidátům. To je opět důkaz, že šlo o osobnosti. Získali více než 40 procent mandátů, zatímco nejúspěšnější lidovci získali něco přes 11 procent. Proč lidovci? Inu přece jenom nejvíce je malých obcí a tam přetrvává pocit, že se lidovci bijí za vesnici.
ODS podle neoficiálních výsledků zvítězila ve volbách do pražského městského zastupitelstva, a to ziskem jednadvaceti mandátů. Čtyřkoalice Unie pro Prahu má o pět křesel méně. Kandidáti ODS byli nejúspěšnější i v dalších velkých městech. Je to tím, že obyvatelstvo velkých měst nevolí osobnosti, ale partaje a všeobecně je městské obyvatelstvo zaměřeno tradičně spíše doprava. A u čtyřkoalice nikdo netuší, kam které kolo zítra pojede. Určitě ty dvě přední jedou každé jiným směrem. Tak kam takový vůz může dorazit?
Ve všech 27 volebních obvodech, kde se letos konají senátní volby, se bude v pátek a v sobotu volit ještě ve druhém kole. Nejvíce šancí maji kandidáti ODS - a to ve 22 obvodech, dále kandidáti ČSSD v 15 a tzv. čtyřkoalice 'Unie svobody, KDU-ČSL, ODA a DEU) ve 14 obvodech.
Velká změna sil v senátě, po které toužili odpadlíci čtyřkoalice, se konat nebude. I v této sněmovně lordů, v tomto odkladišti (také by se mohlo říkat odkališti) politických gerojů, bude mít většinu nekoalice ODS + ČSSD. I z tohoto předběžného výsledku vyplývá, jak zbytečná je to instituce. Jsem zvědav, kdo půjde za týden znovu k urnám.

Církev se s vládou pana Zemana hádá o tom, co si kdysi kdesi slíbili Vlk se Zemanem. Ono řeči se vedou ale činy bývají jiné. Pan vrchní velitel katolických šiků by si měl uvědomit, že cokoliv pan Zeman praví, je jen a jen bonmot. Stačí sledovat jeho nakloněnou hlavičku a křivý úsměv. Kdybych měl co do činění s podobným člověkem, nevěřil bych mu ani, že se narodil a šel bych od něj co nejdál.
Vlk chce ale pro své ovečky, nebo spíše pro svůj aparát majetek. Staví se i do pozice zastánce všech církví, k čemuž mu jistě ostatní patriarchové mandát nedali. To, že občas používá ve svých výlevech slovo "církví" místo "církev" je jen proto, aby to vypadalo hezky. Nejasná je mě od samého počátku boje katolíků o majetek jedna věc: domnívají se snad, že jim ten majetek přinese samé hotové peníze na podporu jejich bohulibé činnosti? Chtějí ty nemovitosti snad prodat? Mají již na ně kupce? Nebo je chtějí udržovat, investovat do nich? Žádnou zveřejněnou hospodářskou politiku katolické církve jsem zatím nezaregistroval. Inu a od narudlé vlády přece nemohou doufat, že s nimi bude jednat ušlechtile a že si dokonce do společné komise nechá najmenovat zástupce cizího státu, tedy Vatikánu.