Hlavní zprávy: vůbec nic se neděje.

Pokud nepovažujeme za zpravodajský hit, že prezident Havel už nemá zvýšenou teplotu a že se neví, zda vyrazí do teplých krajin, pak opravdu není v éteru ani jinde žádný hit. Pan Zajíček z News on 'Net tvrdí, že internetisti nečtou žádné jiné, než krátké zprávy o tom, co se právě stalo a celé to nesmí vydat na víc než deset minut. Je to ověřeno seriozními průzkumy. Protože Ahaswebovy noviny žádné takové souhrny zpráv nepodávají, jsou asi předurčeny k zániku.

Kdykoliv mě přepadá depka, a v poslední době to je velmi často (pokoušíme se rozhýbat MS Terminal Server včetně Meta Frame v rozlehlé síti-viz Počítače), začínám si to opravdu vážně připouštět. Sice jsem dostal nabídku od jednoho serveru, abych se zapojil se svými komentáři do redakční skupiny, ale ten server má asi takovou návštěvnost jako Ahasweb. Takže z deště pod okap. Co dál? Zkusím to vydržet do konce roku a pokud budu vůbec pokračovat, tak se z dnešního téměř deníku stane týdeník, nebo budu přispívat jen občas články tam, kde bude zájem.

Grebeníček má ramena.

Naši milí komunisté se chystají do vlády, jsou plni optimizmu a radují se z trvalé, ba občas i stoupající podpory svých věrných voličů. Kde se v nich bere ta zatvrzelá jistota, že jsou právě oni předurčeni ke spáse lidstva? Komunistické hnutí bylo odjakživa spiknutím průměrných a neschopných, kteří si moc získali politickými podrazy, vojenskou a policejní silou.

Vzpomeňte si na skvělé charaktery všech těch předsedů partaje, tajemníků, důvěrníků a aktivních členů meloucích stále ta stejná hesla. Vzpomeňte si, jak rozdávali prebendy a koryta všem svým věrným bez ohledu na jejich schopnosti a pohnutky. Protože dnešní doba přece jenom spíše přeje těm schopným a za peníze se vyžaduje odvedená práce, jsou z toho ti dřívější náčelníci a jejich poskokové nešťastní a nespokojení.

Rádi by se vrátili do svých funkcí, které i když byly zcela dole v hierarchii moci, jim dodávaly onen nezapomenutelný pocit důležitosti a významnosti, nadřazenosti. Jak jim bylo báječně, když si mohli zasednout na stranické schůzi a probírat, kdo je z nestraníků nespolehlivý, komu nepovolit zahraniční cestu, nedoporučit jeho dítě na studium, koho neudělat vedoucím, i když to byl třeba jedinný schopný odborník široko daleko.

Má-li naše společnost dnes 11 procent takovýchto individuí, je to prostě tak a změnit tuto situaci ze dne na den není možné. Lze ostatně s úspěchem tvrdit, že takové občany budeme mít vždycky, i když mohou časem změnit svoje hesla, přejít na jinou ideologii. Existuje na to jen jeden recept: nesmějí být připuštěni k moci. Nesmějí dostat žádnou významnou politickou moc.

To ale současná vláda socdemáků prolezlá právě takovými jedinci zaručit nemůže. Jen taková drobnost: jeden komunista se právě dostal do vedení První městské banky v Praze, což je instituce pražského magistrátu. Jiní jsou ve vedení řady firem zejména na Ostravsku. Nepochybně i ve vedeni České spořitelny. Zatímco dřívější pravicové vlády byly jistou hrází proti pronikání komunistů do státního aparátu, dnes tomu tak opravdu není.

Začínám pochybovat, zda pan dvojitý předseda Klaus volil správnou cestu svoji opoziční smlouvou. Jistě, byl k tomu vyprovokován řadou nesnášenlivých politiků z ostatních stran a straniček, sám si ovšem mnohokrát koledoval o jejich nenávist. Jenže skutečný pravicový politik by měl odhodit osobní půtky a snažit se o vytvoření jednotného bloku proti té nezanedbatelné levicově zaměřené části národa.

Dohodu o vzájemné spolupráci mezi Českou republikou a Rakouskem při havarijních a krizových situacích podepsali 14.12.98 ve Vídni ministři vnitra obou zemí Václav Grulich a Karl Schlögl. Hlavním tématem schůzky obou ministrů byla ale hlavně spolupráce při ochraně společných hranic proti ilegálním běžencům, kde uvažuje o nasazení asistenční pomoci české armády a o koordinace postupu s dalšími zeměmi střední Evropy.

"Rakouská strana nám nabídla své zkušenosti s asistenční službou vojáků na hranici, kterou sama používá ve značné míře již delší dobu, a rovněž zákonné podklady k takovému kroku," prohlásil ve Vídni Grulich. "My takovou legislativu teprve musíme vytvořit, protože u nás byla pohraniční vojska zrušena, což není divu po těch zkušenostech z komunismu", dodal. "Migrační vlna, která se zvedá směrem do západní Evropy přes nás a další země a která zřejmě ještě několik let neutichne, ale vyžaduje i některá mimořádná opatření, na které se musíme připravit", zdůraznil Grulich s tím, že v demokratických zemích asistence armády při ostraze hranice není v takové situaci neobvyklá.

Je prostě nezbytné spustit v Evropě novou železnou oponu. Tu starou jsme s nadšením zbourali, novou budeme musit postavit na svých východních hranicích. Na slovenskou stranu nemůžeme příliš spoléhat, mají svých starostí nad hlavu. Takže armáda vyleze ze svých kasáren a vojáčkové se alespoň trochu zabaví chytáním ilegálních imigrantů z východu. Je jisté, že jsme k tomuto kroku jaksi nemohli přistoupi o své vůli, když nám to doporučí taková demokratická země, jako je Rakousko, tak to hned vypadá lépe. Němci nám ale už podobná doporučení adresovali dávno a zatím jim nezbylo nic jiného, než budovat železnou oponu na svých hranicích.

Kdo jezdí rychle, je zločinec.

Francouzští poslanci schválili návrh zákona k posílení bezpečnosti v silniční dopravě, který kromě jiného označuje překročení rychlosti za trestný čin. Oznámily to dnes francouzské sdělovací prostředky.

Řidiči na francouzských silnicích musejí nadále počítat s tím, že policie bude častěji kontrolovat rychlost jejich jízdy a dávat pokuty. V případě, že řidič překročí povolenou rychlost více než jednou ročně o 50 kilometrů v hodině, tak riskuje až tři měsíce vězení a pokutu až do výše 25.000 franků.

Jednomyslně byl také přijat dodatek k potírání zvyšujícího se násilí proti řidičům a kontrolorům veřejných dopravních prostředků. Již urážka například řidiče autobusu městské hromadné dopravy může provinilce stát až šest měsíců vězení a pokutu do 50.000 franků.

To je velmi drastické opatření, které bylo jistě přijato na základě tragických událostí na silnicích, na základě stále se zvyšující agresivity řidičů ale i cestujících v prostředcích veřejné dopravy. Naši poslanci by si z toho měli vzít příklad. Situace u nás jistě není o nic lepší, možná ještě horší, než ve Francii. Plynový pedál je droga, které podlehne kdekdo.

Ten úžasný pocit síly, když můžete dokázat, že jste rychlejší, silnější, než ten mamlas, který se vleče před vámi. Jste v cíli sice jen o pár desítek vteřin než on, ale připadáte si jako vítěz. Že jste cestou ohrozili řadu lidí a málem je dostali do příkopu či na střechu si nepřipouštíte.

Existuje jen jedinný způsob, jak vás přimět k poklidnému chování na silnice: když to nesvedete dobrovolně, tak půjdete sedět do basy a ještě zacvakáte nemalý peníz. Takže páni a dámy v parlamentě, vzhůru do přípravy nového zákona.