Pouštní liška.

Čečensko se chystá zasadit úder zájmům USA a Británie odvetou za raketový útok na Irák. Prohlásil to včera prezident ruské Čečenské republiky Aslan Maschadov. "Vyhrazujeme si právo podniknout neméně významný útok proti zájmům USA a Velké Británie na Kavkaze, v Rusku a na Blízkém východě", praví se v Maschadovově prohlášení. "Čečensko zahájí přípravy na sérii specifických akcí, namířených proti USA a Velké Británii".

Je tedy možné očekávat útok na ropovod přetínající čečenské území, jímž konsorcium v čele se společností British Petroleum a za účasti předních amerických společností přepravuje ropu z ázerbájdžánských nalezišť.

Touha po mezinárodním věhlasu opět zaslepuje mozky náčelníků čečenské mafie. S tím se ale nedá nic dělat. Takoví jsou a jiní nebudou, alespoň příštích sto, možná dvěstě let. Nemá cenu se pozastavovat nad tím, že v některých částech světa se zatím píše rok 1400, možná jsou i v roce nula. Lidský život tam nemá cenu, pokud to není život náčelníka lupičské bandy. Nejhorší ovšem je, že tito náčelníci pochopili něco málo o tom, co to je mezinárodní politika, že existuje televize a rozhlas, která jim umožní opravdu mezinárodní popularitu, i když v tom negativním směru. Vzpomeňte na naše loupežníky. Například Babinský měl opravdovou nelíčenou dětinskou radost z toho, že se stal tak všeobecně známým díky jeho vytištěným příběhům.

Mentalita těchto kriminálních individuí se od pradávných dob nijak nezměnila. Co se změnilo, je sortiment zbraní, které mají dnes k dispozici. Od kalašnikova, semtexu, přes precizní raketové střely až, nedej bože, po jaderné zbraně.

Je možné svrhnout Husajna?

Včera se organizace nazvaná Islámská akce pokusila o svržení Saddáma Husajna. Za pomoci tanků se probojovali až na sto metrů od budovy televize, kterou chtěli použít pro vyhlášení převratu. Po třech hodinách boje se tito odpůrci Saddáma rozprchli po Bagdádu kryti chaosem vyvolaným dopadajícími americkými raketami Tomahawk.

Spojené státy věnovaly 93 milionů dolarů na podporu irácké opozice. Zdá se, že to zatím byly vždy vyhozené peníze. Připomíná to neúspěšné snahy o svržení podobného diktátora, kubánského vrchního velitele Fidela Castra. Proč se Spojeným států nedaří likvidace náčelníků diktátorských režimů?

Hlavním důvodem je nepochybně fakt, že nemohou při pokusu o svržení Saddáma Husajna počítat s všeobecnou podporou obyvatelstva. Kdy je vůbec možné takovou podporu získat? Praxe ukazuje, že například při svržení komunistických režimů ve východní Evropě byla ochota obyvatelstva jít do toho aktivně rozhodující. Ovlivnily to zejména tyto aspekty: v těchto zemích vládly dosazené mocenské skupiny, neexistovala žádná svoboda slova, volnost pohybu, svoboda podnikání, náboženského vyznání. Panoval trvalý nedostatek potravin a léků (kromě základních), zboží bylo nekvalitní, bylo nutné je "shánět", vystát fronty.

Záměrně byla společnost rozdělována na ty skutečně "pracující" a ostatní příživníky. Dělnická třída byla stavěna proti zbytku národa, vzdělání se podceňovalo, panoval naprostý zákaz shromažďování pro opoziční skupiny. To všechno vyvolávalo odpor k režimu, členové vládnoucí komunistické strany nebyli ve většině. Přitom většina členů strany sestávala slušně řečeno z "jednoduchých lidí", na které nebylo možno v případě nějakého společenského konfliktu vůbec spoléhat.

Důležitou roli také sehrála poněkud neopodstatněná falešně optimistická představa většiny národa, že po rozehnání komunistů nastane rychlý přechod ke kapitalizmu a kýžený blahobyt. Ostatně jednodušší lidé mají vždy při jakékoliv revoluční změně představu, že po revoluci se jim bude dařit neskonale lépe. Značná část obyvatel poválečného Československa měla takovou pomatenou představu při volbách v roce 1946 a při převratu v roce 1948.

Důležitým předpokladem pro touhu po změně režimu je mít možnost alespoň částečně nahlížet do onoho zapovězeného světa. Také je nutné, aby tento idealizovaný svět neměl jiný náboženský systém. Obtížně se bude tento model převratu realizovat právě pro Irák a podobné státy.

Jiné náboženství, navíc státem podporované, značná zaostalost obyvatelstva. Takoví občané mají výraznou potřebu zbožňovat velkého vůdce, který sám nejlépe ví, co je třeba, je to národní hrdina, pašák zastávající se obyčejného člověka. Tento až starověký model kultu vojevůdce je v Evropě dávno překonán. Zato dokonale funguje v Rusku, ve všech arabských zemích, v Číně, v Severní Koreji.

Import informací o jiném, lepším světě, o osobních svobodách pro každého je proto tak pro tyto státy důležitý. Otázkou ale je, zda takové instituce, jako je Svobodná Evropa či Hlas Ameriky jsou schopné nabídnout obyvatelům třeba právě Iráku něco lepšího, nějakou jinou ideologii než tu, kterou znají.

Islám není možné ignorovat a tak by možná spíše vedla cesta přes náboženské vůdce, než přes vojenské vzbouřence. Pokusy o vojenské převraty organizované především americkou CIA se většinou nepodařily, nebo skončily s nejistým výsledkem: jeden diktátor byl nahrazen jiným nebo vojenskou chuntou. Riziko převratu na opačnou stranu je v takovém případě trvalé, budoucnost nejistá.

Vojáci se nevyznají v ekonomice, utrácejí rádi za zbraně a hlavně kradou do vlastních kapes. Zbraně, které Američané novému podporovanému režimu dodají se mohou vzápětí obrátit proti nim a jejich spojencům. Stačí se ohlédnout, jak to dopadlo v Afghanistánu.

Američané se ve všech svých policejních zásazích zatím dopouštějí zásadního pochybení: nesnaží se pochopit způsob odlišného myšlení národů, které chtějí "osvobodit", staví se vždy spíše do role okupanta, než osvoboditele, přítele. Když se jim něco nedaří na první pokus, prostě netrpělivě přitlačí a výsledkem je minimálně nedůvěra nebo dokonce odpor.

Příliš jednoduše očekávají od obyvatel cizích států, že budou reagovat stejně jako americký občan, kterého si buď můžete koupit dary nebo na něj přitlačit obuškem. Jestliže si americký prezident dokáže nasadit na hlavu židovskou jarmulku při návštěvě synagogy, měl by si také dokázat lehnout na modlitební kobereček hlavou k Mekkce. Pak se snad podaří podobné diktatury převést na alespoň trochu přijatelné "demonkracie" ve stylu Rumunska či Bulharska.