Promarněný čas?

Třináct procent doby, kdy je počítač zapnut, stráví američtí uživatelé údržbou operačního systému, tříděním, likvidací a přehazováním souborů, volbou spořiče obrazovky nebo úpravou rychlosti blikání kurzoru, výběrem tapet. Na ostatní "práci" zbývá pouhých 33 procent. A co je to ta "práce"? Není to žádná sláva. Hry a to zejména primitivní karetní hříčky, přibalené Microsoftem zdarma k operačnímu systému Windows 95. Na ty připadá celých sedm procent počítačového času. Až pak následují textové editory s rovněž sedmi procenty. Ve zbývajících 19 procent je statistická rubrika "ostatní", v níž převažuje Internet.

Podle průzkumů stráví Američané v Internetu měsíčně průměrně 9,4 hodiny. Američtí počítačoví odborníci jsou z uvedených čísel zděšeni. "Je to pro nás velké zklamání", vyjádřil se John Robb, výzkumný pracovník americké formy Forrester Research. Ve skutečnosti by ale závěry průzkumu měly být pro softwarové i hardwarové firmy nikoli zklamáním, ale inspirací a především varováním. Výrobci počítačového vybavení by se nepochybně měli zamyslet nad tím, zda jejich produkce je dostatečně přístupná a přivětivá, aby si s ní zákazník snadno poradil.

Skutečnost, že uživatelé většinu času u počítače tráví zápasem s operačním systémem, komunikačním softwarem nebo tiskárnou, že velká část z nich se nedostane dál než k banálním karetním hrám, jež se jim automaticky rozbalí při instalaci Windows, že hodnotu síťových služeb devalvují ucpané komunikace a složitá obsluha - to vše je vážným důvodem k zamyšlení. Možná právě tady je třeba hledat klíč k pomalému rozjezdu veřejných síťových služeb, obchodu a reklamy. Až tvůrci programů i počítačů samých začnou vyrábět produkty nejen pro zákazníky sobě rovné, bude asi po starostech.

A to se průzkum nezabýval náplní činnosti specialistů, které často velmi složité systémy "drží nad vodou", zápasí s instalačními problémy základního SW, bloudí v tajuplných zákoutích operačních systémů, nedokumentovaných funkcích, záhadných havárií, nepopsaných chybových stavech. Luští záhadné zprávy o stavu systému, které tvrdí naprostou nepravdu o příčinách potíží, selhání, ztrátě výkonu. Aplikují všechny ty různé záplaty, "apdejty", "apgrejdy". Zjišťují, že po instalaci čehosi zcela normálního se systém náhle chová naprosto nenormálně, zoufají si a pak jásají, když objeví v čem je zakletý pes buď sami, nebo za pomoci kamarádů, newsgroups, chats, SDK-DDK dokumentací a nevím ještě čeho všeho.

Stojí opravdu za úvahu, zda se můžeme do budoucího času dívat s optimizmem, či s představou plíživě nastávající globální katastrofy, která může snadno postihnout celý svět informačních technologií. Není snad právě toto mnohými očekávaný konec světa? Často mě to tak připadá a zdá se mi, že právě v té mnohosti možností až babylónských rozměrů dochází k postupému novému zmatení jazyků. Pak budeme všichni rozehnáni a nastane nový zlatý věk. Nebo nikoliv...

Nechtěl jsem svoje předvánoční zamyšlení skončit tak pesimisticky, ale vnější okolnosti a události mě k tomu zcela logicky přivedly. Takové úvahy nemusí vždy vyústit v totální negaci, depresi a ztrátě naděje, že ten příští rok bude lepší. Takže hodně naděje a lepších dnů vám všem přeje Ahasweb. Zapomeňte na hromadění majetku, obdarujte své milé malými, nepočetnými ale osobními dárky a snažte se zpomalit běh svého života. Budete pak žít déle, lépe vnímat krásné věci kolem vás a snadněji překonávat strasti, které se vám s odstupem času budou zdát malicherné, pokud na ně vůbec vzpomenete.
 

Clinton a Havel.

Více jak 60 procent Američanů podporuje prezidenta Clintona v jeho úsilí "dále pracovat pro Ameriku". Přitom za poslední čtyři dny počet obyvatel podporujících prezidenta výrazně stoupl. Na podstatě sporu Clintona se zastupitelskými orgány se přitom vůbec nic nezměnilo, je stále obviňován ze stejných prohřešků proti právu, zejména, že nepravdivě vypovídal pod přísahou. Je to ukázka toho, jak je možné v takzvaně demokratickém systému ovlivňovat různými prostředky názory a postoje obyvatelstva podle potřeby. Je to ukázka toho, že volby (i průzkum názorů obyvatel je jistým druhem volby) jsou spíše citovou záležitostí než rozumovou.

Volič se rozhoduje velmi neracionálně na základě svých základních postojů a orientací, výsledek jeho volby je možné spíše definovat jako že se mu daný politik "líbí" či "nelíbí" než že je pro danou funkci "vhodný, schopný" či "nevhodný, neschopný". Volič na exaktní rozhodování nemá žádné solidní podklady a většinou ani nemá náladu se problémem výběru svých reprezentantů a vůdců zabývat. Většině dělá vůbec problém se k volbě dostavit, je to pro něj akt na okraji jeho zájmů, má jiné, své starosti. Má pocit, že v řešení jeho problémů mu účast ve volbách stejně nijak nepomůže.

Pokud tedy vůbec volí, vychází výhradně z informací, které mu poskytují masmédia. Ty, kteří mají s voleným přímé osobní zkušenosti můžeme klidně vynechat, jejich počet je naprosto zanedbatelný. Mám samozřejmě na mysli volby takových politiků, jako jsou poslanci či senátoři, případně přímá volba prezidenta. Před tou se ale například u nás politici uchránit, protože jsou si vědomi toho, že by se tak výběr prezidenta zcela vymknul z jejich rukou.

Něco docela jiného jsou volby na místní, obecní úrovni v malých a nejmenších obcích. Tam posuzují voliči kandidáta skutečně podle toho, co pro ně již udělal, jak přispěl k řešení jejich osobních problémů, ke zkvalitnění jejich života zlepšením funkce obecních institucí, zlepšení životního prostředí, zlepšení podmínek pro podnikání. Obecní volby ale ve městech už spadají opět pro svoji nepřehlednost do kategorie neracionální volby a zvrhávají se v hlasování o důvěře k některé politické straně.

Z toho vyplývá, že reálné fungování demokracie je možné jen na té nejnižší úrovni za předpokladu relativní malosti daného útvaru. Ve větších městech či městských čtvrtích je hlavní problém v malé informovanosti, kdo vlastně momentálně obecní úřad vede, co obec pro občany dělá. Lokální noviny buď nevycházejí nebo se k občanům často nedostávají. Ideální by bylo lokální vysílání místní televize, nejlépe kabelové.

Ovšem výběr zákonodárců dále zůstane v poloze hlasování o politických stranách či v poloze "líbí - nelíbí", je "sympatický - nesympatický".

55 procent obyvatel podle průzkumu veřejného mínění je toho názoru, že by prezident Havel měl abdikovat. Převládá názor, že jeho zdraví mu nedovoluje vykonávat řádně prezidentský úřad. Navíc je nepochybné, že jeho popularitě dost ublížila aféra kolem neudělení státního vyznamenání rakouskému politikovi Zilkovi. Václav Benda tvrdí, že se kandidáti lustrovali s plným vědomím prezidenta,

Václav Havel však do kamery označil senátora Bendu za lháře. To je dosti silná káva, jestliže první muž státu zatlouká jako malý chlapec. Příliš to připomíná Clintonovu aféru: zatloukat, zatloukat a zatloukat. Tím se ovšem staví do velice špatného světla, když tvrdí, že se kandidáti lustrovali bez jeho vědomí, že vůbec nevěděl nic o tom, co dělá jeho kancléř s Bendou. Znamená to přece, že byl jen loutkou v rukou těchto dvou osob?

Výsledkem není nic jiného, než další scéna z absurdního divadla, kterou nám dramatik Havel právě předvedl. Zdá se, že svoji slíbenou dramatickou tvorbu zahájil ještě před odchodem z prezidentského křesla. Jeho slova o tom, že "nehodlá zůstávat ve funkci proti vůli národa" jen potvrzují, s jakým pocitem nejistoty svůj úřad zastává.

A to není v dnešní nejisté době nic dobrého pro tento stát. A o to více vyvstává nedávno na světlo vytažená otázka "Kdo na jeho místo?". Na politickém nebi se žádná zářivá hvězda neukazuje a tak můžeme po Havlově prezidentování očekávat období nemastné a neslané. Ale třeba to zachrání pan Dientsbier, který nedávno na kameru docela střízlivě prohlásil, že by to klidně vzal, že je také docela známý v zahraničí.