Ahasweb hovoří sto padesátý čtvrtý den - 25.1.99, pondělí

Klaus navštívil velvyslanectví Jugoslávie.
Stalo se tak u příležitosti vydání jeho knihy Česká cesta v srbském jazyce. Řada politiků se vyjádřila k tomuto faktu odmítavě s ohledem na masakr, který se údajně odehrál v obci Račak. Zeman prohlásil, že on by za stávající situace na ambasádu nešel. Zdá se, že situace v Kosovu není tak jednoduchá a průzračná, jak si to představují nejen naši, ale i západní politici. Bylo by dobré spoléhat na stanoviska těch, kteří se v balkánských konfliktech skutečně orientují, protože tam byli nejen na jednodenním výletu (Havel), ale pobývají tam delší dobu. Příkladem je Jiří Dientsbier.

Jediným možným řešením krize v jihosrbské oblasti Kosovo je podle zvláštního zpravodaje Komise OSN pro lidská práva pro oblast bývalé Jugoslávie Jiřího Dienstbiera dlouhodobé obsazení této provincie mezinárodními pozemními silami a postupné vytváření "civilizované společnosti".

Dienstbier, který důrazně odsoudil masakr v jihosrbské obci Račak a vyzval k jeho důkladnému vyšetření a k potrestání pachatelů, v rozhovoru pro ČTK uvedl, že mezinárodní společenství má jen dvě možnosti řešení kosovské krize.

Doslova řekl: Buď může odtamtud úplně odejít a nechat je, ať si řeší svoje věci sami, ale to nejde, protože žijeme v globální společnosti. Čili musí zasáhnout. Nějaké bombardování však nemá žádný smysl. Tam musejí přijít pozemní síly a příštích 20 až 30 let, podobně jako v Bosně, zajišťovat vytváření civilizované společnosti, prohlásil.
"Anebo tam tyto síly přijdou s cílem učinit Kosovo nezávislým, ovšem s důsledky pro celý Balkán. Pravděpodobně s tím, že skončí Dayton, bude rozdělena Bosna a Hercegovina a tak dále.""

Bývalý československý ministr zahraničí se dále jasně vyjádřil k nedůslednosti a polovičatosti v opatřeních mezinárodního společenství: "Pokud se bude (v Kosovu) dále bojovat, i bez masakrů, tak budou strašné ztráty, spousta lidí zahyne, budou desetitisíce utečenců. A tam je třeba zastavit obě strany, protože je nelogické, aby mezinárodní společenství říkalo, že považuje Kosovo za součást Jugoslávie, a přitom nečinilo nic, když (povstalecká) Kosovská osvobozenecká armáda obsazuje města a vesnice."

Dientsbier tak jasně naznačuje, že pokud budou opakovány stávající politické a vojenské scénáře, bude ukončení vojenských a politických konfliktů v nedohlednu. Vše pak dopadne podobně jako v Angole, Afghanistánu a kdekoliv jinde, kde se pokoušely v minulosti západní "civilizované" státy uhasit lokální konflikty. Vždy to dopadlo špatně, vměšující se vojáci s velkými obtížemi prchali pryč, aniž cokoliv vyřešili.

Krásnou ukázkou této "dovednosti" je právě Angola. Generální tajemník Spojených národů Kofi Annan právě doporučil Radě bezpečnosti, aby stáhla Pozorovatelskou misi OSN v Angole, protože v této zemi opakovaně vzplanula občanská válka mezi vládou a povstaleckou organizací Svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). "Až 26.února vyprší mandát (mise), Spojené národy by měly přistoupit k její technické likvidaci", uvedl generální tajemník. Předpokládá se, že většina vojáků, policistů a civilního personálu by se mohla vrátit do 20.března a že by zůstalo 200 vojáků s úkolem střežit majetek OSN (!) do úplného ukončení operace.

K MONUA patří 1200 pozorovatelů, kteří dohlížejí na uplatňování zcela nefunkční mírové dohody, která byla pod patronací OSN uzavřena v roce 1994 v zambijské Lusace. Angolský prezident José Eduardo dos Santos minulý pátek požadoval stažení mise, protože podle jeho názoru její příslušníci nejsou nestranní. Podle Annanovy zprávy "události posledních měsíců jasně ukazují, že se mírový proces v Angole zhroutil a že v zemi panuje občanská válka".

Co se k tomu dá dodat? Oplotit to tam ostnatým drátem a nechat je, aby se vymlátili, když se jim to tak líbí. Zaostalé národy, které dostali do rukou moderní zbraně, si nevědí rady se svou náhlou svobodou a palebnou silou samopalů. Platí na ně jen hrubá síla. Otázkou je, zda má pan Dienstbier pravdu v tom, že je možné za ozbrojeného dohledu skutečně vybudovat civilizovanou společnost. Zatím se to nikomu nepovedlo, generál Tito to na Balkáně zvládal jen pomocí armády a díky své pověsti bojovníka za svobodu všech národů Jugoslávie, díky pověsti vůdce, který nebyl poražen Hitlerem ani poroben Stalinem. Přesto to ale byl diktátor, takový, jaké mají obyvatelé Balkánu rádi, protože ve své zaostalosti potřebují cara, nejvyššího náčelníka všech kmenů, kterého mohou zbožňovat a bez výhrad poslouchat. Jenže takového vůdce, který by vyhovoval všem národům (kmenům?) na Balkáně bez ohledu na náboženskou orientaci, si musí vybrat sami. S cizí pomocí to bude vždy chápáno obyvatelstvem jako dosazování vůdce okupačními jednotkami OSN, v horším případě jednotkami a generály NATO.

Ukazuje se naprosto jistě, že řídit světovou politiku z naleštěných sálů OSN, NATO či Bílého domu se politici nenaučili a zřejmě nikdy nenaučí. Krizové scénáře vypadají v nejlepším případě takto: vznikne místní konflikt, nastoupí mezinárodní kontrolní orgány, pak ozbrojené jednotky či bombardování jako oblíbená metoda amerických a britských hochů za kniply svých nezranitelných strojů, následuje nejasný zmatek a chaos, nějaká ta mezinárodní humanitární pomoc, opět vypuká konflikt a mezinárodní vojska se urychleně vypaří a ponechají vše vlastnímu vývoji. Vojáci si zacvičili, politici elegantně oblečení si zarozhodovali, ale nikde žádný výsledek. Dané území je zničeno možná ještě více, než by sami domorodci dokázali. Jistě, něco jiného je zjevná agrese Iráku. Ale většina momentálně probíhajících krizí ve světě má lokální charakter občanské války. A na to zatím nikdo recept neobjevil. S vizí našeho vstupu do třetího tisíciletí křesťanské civilizace to dokazuje jen to, že tisíc let sem nebo tam je pokud jde o pokrok jen muší trus na tváři vesmíru.

Zpátky k těm křtinám Klausovy knihy na jugoslávské (srbské, Miloševičově) ambasádě: zkusme se na to podívat jako na Klausův pokus zcivilizovat Srby pomocí malého kroku, vydáním knihy českého politika a ekonoma, který není zcela bezvýznamný. Když s těmi, kteří nejsou našimi kamarády nebudeme mluvit, bude to mnohem horší. Budou nás nenávidět na základě celkem oprávněné domněnky, že jimi pohrdáme. A bude to ještě horší než dříve. Vzpomeňte, jak američtí politici podporovali Gorbačeva, i když to byl a nejspíš ještě stále je spíše zatvrzelý reformní komunista. Ale tím, že s ním komunikovali, že se snažili ovlivňovat jeho myšlenkové pochody, pohnuli světem od studené války někam dál, podařilo se jim zlikvidovat komunistické panství v Evropě a nejen tam. Takže takový malý krůček, jako je Klausova kniha může třeba znamenat víc, než si dnes při pohledu z pražského vikýře můžeme myslet.
 


Vraťte, co jste ukradli!
Evropský parlament přijal rezoluci vyzývající Velkou Británii, aby "kladně posoudila řeckou žádost" o navrácení vlysů z Parthenónu. Oznámil to v Aténách řecký poslanec EP Alekos Alavanos. Podle Alavanose jde o významné rozhodnutí, které umožní povznést tento problém nad rámec bilaterálních vztahů a jednat o něm na úrovni Evropské unie.

Rozhodnutí přijal EP v pátek poté, co v listopadu předložil písemný návrh britský labouristický poslanec Alf Thomas. Návrh podepsalo 339 poslanců štrasburského parlamentu, což je více než absolutní většina, která je pro tento typ hlasování požadována. Řecko žádá Londýn o navrácení vlysů z Parthenónu marně od roku 1981. Podle Atén lord Elgin vlysy, které jsou nyní vystaveny v Britském muzeu, zcizil. Velká Británie naopak soudí, že jí tento poklad právem náleží, neboť lord Elgin je v roce 1806 odkoupil od tehdejších osmanských úřadů.

Netuším, za jak velký obnos lord Elgin vlysy z řeckého Parhenónu odkoupil od osmanského paši. V každém případě je to drobná ukázka toho, jak kulturně si počínali Britové při snaze obohatit kulturní život obyvatel britských ostrovů. Podobně si počínali Němci, Francouzi a jistě i jiní. Takové "zachraňování" kulturního bohatství lidstva není nic jiného, než sprosté rabování. Je to problém nejen nějakých částí staveb, kde je to velmi zřejmé, že by třeba právě takové vlysy nejspíše měly být tam, kde je v případě Parthenónu umístili architekti Iktinus a Kallikrates. Zcizeny byly řady uměleckých děl po celém světě, rabovali Hitlerovi pohůnci, pak to zabavili Stalinovi generálové. Britové rabovali nejen v Řecku, ale hlavně v Indii.

Jestliže budou vlysy z Parthenónu vráceny na své místo, bude to znamenat nepatrný, ale užitečný krok k větší civilizovanosti světa. Protože, jak pravil jeden náš politik "co bylo ukradeno, musí být navráceno". Většinou to ale není nic snadného. Ovšem, co je vlastně snadného v tomto slzavém údolí.


Autorita nebo spolupráce? Autoritativní vedení je agresivní způsob řízení, který je známkou vnitřní slabosti a strachu, jejichž původ je třeba hledat v nedostatku identity a v nejistotě o správnosti cílů, které chce daný vedoucí-jak dnes říkáme raději- manažer proti své vůli dosáhnout. Při své velmi nepatrné řídící činnosti, nejvíce jsem měl kolem třiceti podřízených, jsem pokud dobře vzpomínám, použil autoritativní přístup jen velmi zřídka. V podstatě jsem pociťoval jakýsi odpor k tomu, nařizovat komukoliv, aby udělal něco zcela proti svému vnitřnímu přesvědčení, proti své vůli. Problémy, ve kterých se dnes topí často rychlokvašení manažeři, vyžadují stejně jako dříve kooperativní způsob řízení, podporu ke kreativitě a chuti k inovacím. Místo toho se spíše investuje do nákupu řady zařízení, programů. K čemu je ale technicky velkolepě vybavený podnik, ve kterém se nevěnuje člověku starostlivá pozornost, která by z něj místo tupého vykonavatele povelů udělala skutečného spolupracovníka.

Další otázkou, která mě často trápí, je to, zda lze ve společnosti dnešního ražení vůbec nalézt smysluplnou identitu, smysl života. Neklameme se všichni, když hledáme identitu, spokojenost a pocit skutečné existence ve světě práce? Když budete končit kariéru, ať už byla jakkoliv zářná či lehce při zemi, nutně se vám vyjeví otázka: jaký to všechno mělo smysl? Bylo naším smyslem života přispět k většímu prodeji čehokoliv? Nebo docílit co nevyššího zisku pro akcionáře, přesvědčit zahrádkáře, aby nakupovali jen a jen v jednom řetězci supermarketů? Mělo smysl nasazovat vlastní zdraví, přecházet různé "banální" choroby a skončit pak na operačním stole?

Možná, že také pochmurné nálady na mě padají z nedostatku slunečního záření. Možná je to důsledek té známé "blbé nálady", kterou nám tu šíří různí politikové. Přesto vás prosím: zamyslete se nad svým konáním a jako motto použijte známé: Všeliké kvaltování toliko pro hovada jest.

TopZpět