Dvacátý první den
Pan prezident vrátil zákon o drogách zpátky do parlamentu. Nepochybně podlehl svádivému volání zastánců volného užívání drog prodávaných nejlépe u Mainla nebo v Delvitě. Rozhodl se ostentativně demonstrovat svoje pojetí občanské svobody bez hranic. Kdo si chce šlehnout, proč by to nemohl dělat na Náměstí republiky nebo ještě lépe na hradním nádvoří či na recepci u pana prezidenta. Zřejmě je toho názoru, že je to stejná dobrota jako jeho oblíbená cigárka, která už ale nesmí. Tak se třeba rozmýšlí, zda se místo toho nedat na kokain nebo aspoň na marjánku. Stálo by za to se ho zeptat na nějaké tiskové konferenci (pokud ještě nějaká bude, pořádá je velmi nerad, raději čte z knih svých projevů), zda si už někdy zavdal kromě ležáku a cigaret i nějakou tou drogou.

Ale dosti zábavy na účet tak vážené osoby: pro telecí dosud nevyzrálé mozky nastupující mladé generace je to děsivá výzva z místa nejvyššího. A to všechno proto, že policie je podezřívána, že nedokáže rozlišit mezi dealerem a pitomcem, který si právě užívá. Při tom docela klidně prošel zákon (nebo je to snad jen vyhláška?), kde se jasně praví, že uděláš dvakrát přestupek v dopravním ruchu třeba i z roztržitosti či mladistvého poblouznění rychlou jízdou a seberou ti řidičák, ani okem nemrkneš. Přitom víme, jak pan prezident miluje rychlou jízdu. Asi spoléhá, že jemu jej neseberou... Podnikatel závislý na automobilu jako výrobním prostředku ovšem může v tu ránu zavřít živnost. Nic proti tvrdosti vůči šílencům na silnici, ale drogy zabíjejí také nemilosrdně.

Leč na závěr jednadvacítky trochu zábavy. Zajímal jsem se, jaké názory měl pan Vrchlický na život a tak vůbec. Něco z jeho díla Se stromu poznání, vydáno 1901:

Často ptám se s údivem i žalem,
jak moh vydržet vše Methusalem
tolik roků set! My do čtyřicítky
a již chábnem a již vlas je řídký,
padesát je moc a co více, příliš.
Pak již zblbneš aneb fantast šílíš
v stínu sosen jako v stínu palem.

Zdá se, že se za posledních 97 let nic moc nezměnilo. Příště zkusíme něco z perské moudrosti.