Šedesátý osmý den - 26.7.98
Vláda Miloše Zemana má velice vysoký věkový průměr. To sice nemusí znamenat, že se jedná o dementní starce, ale jedno je jisté: každý člověk se s narůstajícím věkem stává méně výkonným, je opatrnější a méně přístupný novinkám. Znám to nejlépe podle sebe. Na druhou stranu bychom mohli soudit, že starší člověk je zkušenější, pokud nepromarnil život, pak je vzdělanější, plný hlubokých vědomostí a dokáže být dokonce i více objektivní a když se rozhodne pro daný cíl, jde za ním tvrději a s větší vytrvalostí.
Co z toho nám nabídnou noví ministři se teprve ukáže. Některá jména jsou více méně neznámá, jiní jsou již mediálně "prošvihlí" a mají jistou nálepku nepříliž hezké barvy. V každém případě je dobré si jejich jména zapamatovat:

• Miloš Zeman, předseda vlády - 53 let, KSČ 1968-1970
• Pavel Mertlík, místopředseda pro hospodářskou politiku - 37 let
• Egon Lánský, místopředseda pro zahraniční politiku - 64 let
• Vladimír Špidla, místopředseda pro sociální politiku a zdravotnictví - 47 let
• Pavel Rychetský, místopředseda pro legislativu - 55 let, KSČ 1966-1970
• Václav Grulich, ministr vnitra - 66 let, KSČ 1954-1970 !!!
• Miloš Kužvart, ministr životního prostředí - 37 let
• Otakar Motejl, ministr spravedlnosti - 66 let
• Miroslav Grégr, ministr průmyslu - 69 let
• Ivo Svoboda, ministr financí - 50 let
• Pavel Dostál, ministr kultury - 55 let, KSČ ?-1969
• Jan Kavan, ministr zahraničních věcí - 52 let, KSČ ?-1967, což je dosti zvláštní rok pro vystoupení ze strany...
• Ivan David, ministr zdravotnictví - 46 let
• Eduard Zeman, ministr školství - 50 let
• Jaroslav Bašta, bez portfeje - 50 let
• Jan Fencl, ministr zemědělství - 56 let
• Antonín Peltrám, ministr dopravy - 67 let
• Vladimír Vetchý, ministr obrany - 49 let

Povodně se u nás začínají v poslední době zabydlovat. Nejsou to klasické jarní povodně našich předků, kdy náhlé tání sněhu zvedalo hladinu toků. Z Atlantického oceánu se přiženou uprostřed léta se studenou frontou obrovské pytle plné vody, nejspíš se roztrhnou o naše hraniční hory (to trhání je jen můj dohad) a během několika minut spadne až několik centimetrů nebo i desítek centimetrů vody na metr čtvereční. Zejména povodí malých vodních toků to nevstřebá a pak voda boří všechno, co je jí v cestě. Hledá si podle vlastní nezničitelné paměti svoji pradávnou cestu, kterou by každý dobrý hydrolog dokázal na mapě dopředu předpovědět.
Jedno je jisté: zatopené nebo dokonce zbořené domy byly postaveny na špatném místě. Někdy se to týká celých vesnic. Ono na rovině u řeky se staví lépe než na kopci, studna u řeky má hodně vody celý rok, na zahrádce se v naplavené úrodné půdě dobře daří zelenině. Je ale vidět, že se naši předkové ale i současní stavebníci nijak nepoučili z minulých katastrof. Pokud jim voda neodnesla celý pozemek, staví nový dům opět na stejném místě v bláhové naději, že to byla stoletá voda a ta další přijde až za těch statistických sto let. Doporučil bych jim, aby se poučili u "primitivních" národů, kteří si v takto ohrožených místech staví domy na nohách, na pilotech často značné výšky. Pokud by byly železobetonové, ty proti proudu dostatečně mohutné aby odolaly plovoucím kmenům, nic by nebránilo pobývat na místě ohrožovaném vodou. I tak by bydlení na takovém místě bylo spojené s rizikem neočekávaného přívalu vody třeba uprostřed noci. Pomohla by nepatrně i elektronická signalizace s čidly nainstalovanými proti proudu, která by mohla obyvatele varovat alespoň pár minut před příchodem vody.
V každém případě je hlavní příčinou těchto přívalů a povodní regulace vodních toků, likvidace lesních porostů. Terén pak není schopen do sebe srážkovou vodu nebo vodu z jarního tání vstřebat a voda se řítí nejkratší cestou pryč z naší země, které se také přezdívá střecha Evropy. A po zbytek roku pak voda, která se nestačila vsáknout do podzemí, chybí ve studních. Je ale otázkou, může-li se podařit zvrátit to mezkovité setrvávání na hroudě předků, zdali je možné přestěhovat obyvatele z údolí řek kamkoliv jinam na bezpečná místa a řekám vrátit jejich původní hadovitá koryta s lužním lesem. Pokud se to nepodaří, budeme my šťastnější bydlící na kopci svědky opakovaného utrpení našich spoluobčanů.