Sedmdesátý třetí den - 2.8.98, neděle

Dálnice a silnice II. Vracím se podle slibu k doporučením, které by vám a vašim blízkým mohly třeba i zachránit život při vašich cestách v rámci dovolené nebo kdykoliv jindy:

• nikdy nedovolte, aby dítě sedělo vedle řidiče nebo nepřipoutané vzadu mezi předními sedadly.
• nepropadejte iluzi, že když předjedete několik pomalejších vozů, budete kdekoliv dříve než oni. Budete tam dříve jen o několik desítek vteřin a přitom budete zbytečně riskovat život při předjíždění.
• na mokré vozovce nebo náledí nebrzděte v zatáčce, neotáčejte prudce volantem, zejména když máte posilovač řízení.
• při předjíždění neustále kontrolujte, zda se někdo nechystá předjíždět vás, přeřaďte na nižší stupeň a rozjeďte vozidlo na vyšší rychlost než kterou jede vozidlo před vámi ještě za ním.
• pokud se stanete účastníkem dopravní nehody nebo jste přinuceni zastavit za havarovanými vozidly, opusťte vozidlo a vzdalte se od něj mimo vozovku. Nikdy nestůjte mezi vozy, když někdo do stojících vozů narazí zezadu, přijdete v nejlepším případě o nohy.
• vozte v autě ruční svítilnu, která se dá magneticky přichytit na kapotu a umí blikat oranžovým světlem. Když vám v noci selže elektrika a zastavíte, dejte ji okamžitě dozadu na kapotu tak, aby vás přijíždějící řidiči viděli. Zejména na dálnici v mlze nebo v dešti není nic horšího, než neosvětlené vozidlo.
• při špatném počasí s malou viditelností přestaňte pospíchat a raději co nejdříve opusťte dálnici. Přijet kamkoliv pozdě je lepší než se svézt s pohřební službou.
• i za dobré viditelnosti nejezděte v noci mimo dálnici se sklopenými světly větší rychlostí než 60 km za hodinu.
• když se proti vám v noci blíží vozidlo, nedívejte se do jeho reflektorů. Sledujte vaši polovinu vozovky po celou dobu jeho přibližování. Při míjení vozidel budete na okamžik oslněni a tak budete mít jistotu, že na vaší polovině vozovky není nějaký chodec nebo jiná překážka. Vždy při míjení snižte rychlost.
• kontrolujte u starších vozů celou trasu od nádrže a ke karburátoru. Vyměňte preventivně všechny gumové hadičky alespoň jednou za čtyři roky.
• mějte ve voze dostatečně velký hasicí přístroj pod sedadlem řidiče nebo v kufru umístěný tak, aby byl snadno dosažitelný. Nelitujte peněz na jeho pořízení a kontrolujte jeho funkčnost.
• při požáru motoru si vemte rukavice nebo alespoň hadr do ruky, neotvírejte kapotu úplně, snažte se ji jen pootevřít a nastříkat obsah hasicího přístroje pod ní. Nikdy nehaste hořící olej nebo benzin vodou.

Graffiti se stává kromě McDonaldizace našeho stravování pohromou pro naše města. Zdá se, že si z toho léta odpíraného světa západu vybíráme ty největší zhovadilosti. My, tedy abych negeneralizoval, já a někteří z nás jsme v dětství také výtvarně pojednávali fádní svět okolo nás. Malovali jsme na školu a jiné domy nemravné kosočtverce v době, kdy jsme pořádně nevěděli, co vlastně znázorňují. A také srdíčka s monogramy, případně probodnuté šípem, o kterém jsem se až mnohem později dozvěděl, že je Amorův. Ještě jeden motiv byl oblíbený: nápisy druhu "Franta je vůl", později "Servít je vůl". Ovšem nápisy přišly až jsem si osvojili základy psaní v českém jazyce.
Byli jsme za to nelítostně a právem pronásledováni školníkem a domovnicemi, které byly na Vinohradech v každém domě a byly velmi obávané. To bylo v těch starých časech, kdy soukromý i státní či obecní majetek byl nedotknutelný a ten, kdo se dotknul třeba jen křídou, byl za to pronásledován a trestán, byl-li dostižen či indentifikován. Tresty většinou spočívaly v použití vařečky, což se dnes považuje za nedovolené násilí na dětech.
Dnešní malé děti na školy zdá se ani nemalují. Celá tato aktivita se posunula do vyšší věkové kategorie s dokonalým a nákladným technickým vybavením a byla také pojmenována: graffiti se stávají nerozlučnou součástí našich měst a přemětem vážně myšlených úvah uměleckých teoretiků. Jsou ovšem také noční můrou majitelů konečně zrestaurovaných budov i správců obecního majetku. Můžeme slyšet o potřebě tvůrců graffiti ústy profesora Hubálka: "...je to totéž, jako když naši prapředkové malovali na stěny v jeskyních... mládež je nesmírně frustrovaná z našeho nezodpovědného chování vůči životnímu prostředí... Graffiti je nositelem poselství, že v této betonové džungli není něco v pořádku...". V hlavě pana profesora opravdu není něco v pořádku. Tito neúnavní bojovníci proti nenáviděné společnosti, která se chová neekologicky, používají při svém "výtvarném" úsilí škodlivé spreje ničící ovzduší včetně ozonové vrstvy a ničí fasády domů, které jsou nedílnou součástí našeho životního prostředí.
Prý se jedná o tvorbu, prohlašuje tentokrát americká kapacita, poněkud šílený doktor Horowitz. Viděl jsem malovat opici i slona a jejich výtvory byly docela přijatelnou tvorbou. Ze strany tvůrců grafiti se však jedná o pomstu na společnosti, která nechápe jejich vysoké cíle a hlavně je to čirý exhibicionizmus, zoufalý pokus ušlápnutých se zviditelnit, vytáhnout se před ostatními sprejery. Můžeme tedy očekávat příště ubohé čmáranice na katedrále Sv.Víta. Tam ještě nikdo nestříkal. Jména hloupých na všech sloupích.
Dokonce i zapřisáhlým milovníkům této pseudovýtvarné plísně začíná docházet, že jsou někde hranice, přes které nesmí společnost sprejery pustit. Pokud čmárají kdesi na periferii po nevábných betonových plochách, budou asi ponecháni bez povšimnutí. Počmárané domy v ulicích města, nábřeží Malé strany nebo stěny stanic či vozů metra jsou nepochybně poškozováním cizího majetku a takové jednání je třeba stíhat a trestat. Odchycené sprejery je třeba zaměstnat odstraňováním graffiti, které "vytvořili" sami nebo jejich kolegové. Polapeného sprejera by bylo možné také vysvléci do naha, postříkat těmi těžko odstranitelnými barvami a vystavit jej na veřejnosti v rámci jeho totálního zviditelnění. Sami si na to netroufnou, budou konat vždy pokradmo v noci nebo chráněni hlídkami svých přátel. Je to přece tak revoluční až avantgardní konání takto bořit svět otců, být pronásledován policií a trpět za velikou myšlenku. Má to jednu vadu: žádná myšlenka a cíl v tom není.