Osmdesátý čtvrtý den - 17.8.98, pondělí

1000 přístupů na Ahasweba jsem oslavil včera v neděli 16.8.98. Není to nic moc, vychází z toho, že každý den se podívá na tyto stránky přibližně dvanáct čtenářů. Takže dejte vědět svým známým, ať mám ještě lepší motivaci k dalšímu komentování čehokoliv, vykopávkám kdekoliv a k historkám o komkoliv.
V Bagdádu je vše při starém: loupežníci se tam činí jako před tisíci lety. Tedy přesněji, činili se v Basře. Šest iráckých vojáků z elitní jednotky vedené Saddámovým nejstarším synem Udajem si postavilo na silnici umělý zátaras a vybírali mýtné do vlastních kapes. Tedy aby bylo jasno: bez svého velitele Udaje, byla to jejich soukromá iniciativa. Řečeno jednoduše, loupili a okrádali občany. Oproti svým předkům měli lepší výzbroj ale výsledek byl stejný. Lupiči z Bagdádu a okolí prostě nevymřeli a jen tak nevymřou. Potvrzuje to mou teorii o tom, že žádná civilizace vnášená do jakékoliv země zvenčí nemůže změnit mentalitu a způsoby obyvatel v krátké době. Spíše jim tato civilizace přinese dokonalejší nástroje, tedy v tomto případě zbraně, pro vykonávání jejich tradičních zaměstnání. Domovní a bankovní lupiči tak jistě získali lepší zlodějské lampičky, kvalitnější nástroje a účinné trhaviny, lupiči loupící na cestách mají místo bambitek kalašnikovy.
Lupiči z Basry byli tvrdě potrestáni podle starodávné metody: usekli jim pravou ruku, aby nemohli dále krást. Co s nimi bude dále, se v agenturní zprávě nehovoří. Nejspíše z nich budou nezaměstnaní, bez pravé ruky kalašnikova zvládne málokdo. Nabízí se ale otázka: proč nepoužít podobné tradiční metody trestu i na území Balkánu. Jistě i zde mají podobné tradice, v Severním Irsku by se také něco mohlo najít. A u nás? Starodávná metoda potápění nepoctivých obchodníků v koši do Vltavy z Karlova mostu by se dnes mohla konat jako multimediální show i s ohňostrojem. Kromě obchodníků by bylo vhodné potápět i všechny dlužníky. Třeba by toto dodržování tradic poněkud umírnilo bezohledné a nekulturní chování jisté části obyvatelstva, která ještě nepochopila, že máme konec dvacátého století.
Vlk v rouše beránčím se rozhodl opět se plést do české a dokonce do mezinárodní politiky. Pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk a olomoucký arcibiskup Jan Graubner odcestovali na oslavu 750. výročí dómu v Kolíně nad Rýnem. Setkali se také docela náhodou se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem a vatikánským státním sekretářem kardinálem Angelem Sodanem, který do Kolína přijel jako papežský legát neboli delegát. Pan Kohl si jistě postěžoval, jak mu Miloš nepřeje státi se opět kancléřem a jak nemá rád ty milé Sudeťáky. No a páni katolíci ho dozajista politovali a požehnali jeho dalšímu konání stejně tak, jako žehnali kdysi katoličtí kněží všude tam, kde se jim to právě hodilo. Důvody pro svoje konání si církev svatá katolická nalezla vždycky.
Co si o tom pomyslet. Nic více a nic méně, že se pan arcibiskup v Praze nudí a tak se rád zamíchá do mezinárodní politiky s cílem žehlit nedávné rozepře mezi soudruhem Zemanem a kancléřem Kohlem a hlavně s cílem se jaksepatří zviditelnit. Zeman se nechal dosti podrážděně slyšet, že o takovou službu pana kardinála nežádal a ani žádat nebude. Vlkovi by konečně mělo dojít, že časy, kdy byla Evropa pod významným vlivem katolické církve, jsou dávno pryč. Církev k tomu nemá žádné pověření, není politickou silou. Bylo by mnohem vhodnější, aby se raději Vlk věnoval svým ovečkám v oblastech postižených záplavami, kde, jak je zřejmé, se lidé dostávají do problémů sami se sebou, leze jim to prostě na mozek. A tady je přece právě ta správná parketa pro poskytování duchovní útěchy a posilování těch slabých a potřebných.