Mečiar se omluvil za výroky místopředsedy slovenského parlamentu Mariána Andela o tom, že Zeman je "hurvínek a paranoik". Byla to reakce na Zemanův další bonmot o tom, že když někdo spolupracuje s okupanty, je to vlastizrádce. Výslovně u příležitosti výročí 21.srpna 1968 sice nejmenoval Sašu Dubčeka, ale dalo se to snadno odvodit. Protože na Slovensku je Dubček považován za národního hrdinu, nemohlo to zůstat bez odplaty.
To, že se Mečiar výslovně omluvil lze považovat za důkaz o tom, jak rád by se se Zemanem sešel a debatoval s ním o tom, jak vymyslet něco mezi tím zatraceným kapitalismem a socialismem. Zemanovi se to zatím moc nedaří, vždycky někomu slíbí, že dostane přidáno a pak teprve na to začne shánět peníze. A kde jinde je může najít, než zvýšením daní, cel, pojištění. Třeba mu Mečiar poradí něco zázračného, třeba jak podojit kozla.
|
Romové opět propadli cestovní horečce. Je to na pováženou, protože zima je na krku a to není nejlepší doba na výlety. Kdosi o nich řekl, že jsou jako malé děti. Že snadno podléhají okamžitému hnutí mysli, když něco udělá jeden, ostatní se s nadšením bez rozmyslu přidají. Cestování mají zakódováno v krvi, jejich prarodiče ještě běžně kočovali, například ve Francii kočují dodnes. Naši Romové si ale z nějakého zvláštního důvodu oblíbili výlety do světa anglosaského.
Je zvláštní, že jejich touha přemístit se někam jinam, kamkoliv, kde slabá bludička bliká něco o tom, že je tam lepší, snadnější život, že tato touha překoná celkem snadno obavu z budoucí nejistoty. Bude to tím, že nejsou nijak zakotveni jako my ostatní zápecníci svým zaměstnáním, bytem, chatou. Nejsou ani připoutáni jazykem, protože mají svůj vlastní, jiný než ti všichni okolo, ti nepřátelé, kteří jsou někde méně nepřátelští nebo dokonce hodní.
A tak prodají svůj byt, pokud nějaký mají, aby měli na letenku a letí jako svobodní ptáci za svým snem. Tam, kde slyšeli, že je tam sociální podpora větší než tam, kde právě jsou. Celé to má jednu vadu: je to cesta slepých ptáků, kteří se nestarají, co bude zítra. Mají jen takový pocit a víru, že se o ně někdo postará. Ten svět kolem nich je přece tak zařízený, alespoň zatím to tak stále funguje. Utáboří se někde v letištní hale nebo v ubytovně a čekají, že se jim cesta do ráje otevře. A když ne hned, tak třeba zítra nebo někdy jindy. Vždyť o nic nejde. Na státní útraty poletí zase zpátky, někde je ubytují a třeba jim zase dají zadarmo byt, který předtím prodali. A když ne, tak jejich aktivisté začnou bubnovat na tamtamy o utlačování rasy, o dvojím metru, o nedostatku práce.
Budou se zřizovat stále dokola všelijaké instituce, komise a úřady. Ozvou se protesty, že tohle je přece rasismus obrácený naruby, někteří si je vyberou za náhradní cíl své agresivity a zloby na celý svět, jiní si je vyberou pro rozjezd své politické kariéry.
Asi budou brzy podrobeni těžké zkoušce, pokud se někomu rozsvítí v hlavě a zajistí pro ně dostatek pracovních příležitostí vytvořených uměle ze státních peněz. Bude se po nich chtít, aby se zapracovali, kvalifikovali, naučili něco více než držet krumpáče nebo smeták. Těžko se pro všechny najde taková práce, jako pro Věru Bílou. Seberou jim pak podporu v nezaměstnanosti jako právě Věře Bílé, protože brala podporu bez ohledu na slušné honoráře, které jaksi zapomněla přiznat, a budou muset platit daně a zdravotní a sociální pojištění a všechny ty poplatky za rozhlas, televizi, byt, elektřinu, plyn, odvoz odpadků a nevím za co ještě.
Pokud vůbec k této tvrdé zkoušce dojde a oni v ní neuspějí, bude to na dlouhou dobu šance poslední. Pak zůstanou na okraji společnosti a i ti nejtolerantnější se na ně budou dívat jako na příživníky, kterým státní podpora nestačí a tak se přiživují prostitucí, krádežemi, kapsářstvím a prodejem drog. A budou pořád oblíbeným a snadným cílem holých lebek. Sociální demokracie má nezapomenutelnou možnost se proslavit a tento problém romské menšiny začít řešit.
|
Zpět