Devadesátý den - 28.8.98, pátek

Vláda má starosti. Rádio Svobodná Evropa se rozhodlo zcela nesmyslně umístit redakci pro íránské a irácké vysílání do vily uprostřed pražské čtvrti Bubeneč. Je to další důkaz amatérismu úředníků americké administrativy. Útoky proti podobným objektům nejsou v poslední době žádnou zvláštností. Přitom byl pro americká velvyslanectví v řadě států včetně České republiky vyhlášen zvláštní režim ochrany budov a v některých zemích i nasazení po zuby ozbrojených amerických vojáků.
Z toho logicky vyplývá, že je třeba si podobně počínat i v případě budovy pro redakci, která je ostnem v zadku muslimských fundamentalistů. Takže nejlepší místo je daleko za městem na osamělém kopci, okolo ostnatý drát a elektronické zabezpečení včetně ozbrojené profesionální ochranky. Sice tak nelze vyloučit odplatu třeba na budově předsednictva vlády, která to povolí, ale dozajista to vyloučí výbuch nálože v obytné čtvrti těsně vedle mateřské školky.

Povodně u nás nebo právě probíhající v Japonsku dokazují jeden fakt: nejedná se o žádné katastrofy. Katastrofou je na příklad válka nebo výbuch v chemické továrně. Povodeň je jen obyčejný přirozený projev přírody, která má ty nejlepší úmysly: co nejvíce zahladit stopy a rány po činnosti té dvounohé opice, která se ráda nazývá pánem tvorstva. Nadána mozkem a schopností myšlení narovnává bezmyšlenkovitě řeky, staví mosty a přehrady na špatných místech, pokouší se neustále dokazovat, že to stádo lidských mravenců je silnější než příroda sama. Je to marná snaha, protože příroda se řídí jinými zákony, v případě povodně zákony fyzikálními a hledá si tak jednoduchou cestu nejmenšího odporu pro věčný koloběh vody.
Ten, kdo staví zbořený dům opět na stejném místě to nemá v hlavě v pořádku a musí počítat s tím, že bude tento dům opět někdy smeten. A nepůjde o žádnou katastrofu, ale o věčné ignorantství lidí.

V Literárních novinách se Michaela Grimmová upřímně rozčiluje nad tím, že převážná část národa oslavuje naše hokejisty mnohem vehementněji než světové úspěchy našich kulturních reprezentantů. Jak říká o vysílání televize Nova, který s odporem sledovala: "Při pořadu se "zlatými hochy" na mne padl smutek."
Svůj názor na problém národních hrdinů jsem již zmínil v komentáři nazvaném "Náš kmen vítězí..." [7]. Nemohu než zdůraznit jeden fakt: část národa někdy označovaná za inteligenci je v naprosté menšině. Tato menšina má jiné zájmy než zbývající většina. Procentní poměr si netroufám odhadem vyjádřit. Schopnost žít jaksi kulturně a vnímat i něco víc než výsledky sportovních utkání nesouvisí podle mých pozorování ani se školním vzděláním. Znám spoustu vysokoškolsky vzdělaných občanů, kteří se nejlépe cítí v hospodě nižší kategorie, nečtou žádnou hodnotnou literaturu nebo nečtou vůbec, v životě nebyli nikdy na žádné výstavě nebo koncertě, čtou pouze Blesk nebo Právo, dívají se na televizi Nova. Žijí prostě snadnější život, který nenemáhá jejich šedivé závity mozkové.
Většina národa bude proto vždy raději navštěvovat sportovní události a bezduché estrády a o tom, kdo to je Michaela Pavlátová nebudou mít ani páru. Chléb a hry je to hlavní, co od života očekávají. K tomu jednoduchému životu potřebují mít nějaké idoly. Politici se za idoly příliš nehodí a tak zbývá právě sport nebo hudební populár. Když někdo nasází tři góly do branky, je to událost jasná o které nelze pochybovat. Porazili jsme soupeře a o to nám šlo. Autor branek je proto pašák a sláva mu. Že se jedná o cvičeného gladiátora, který je již různě posešívaný a pod prášky se zničeným zdravím ve třiceti, to nikoho nevzrušuje. Jeho sláva je také patřičně odměňována penězi. Příjmy těchto mistrů sportu jsou nebetyčné, pro většinu lidí nepředstavitelné a jsou také patřičně vystavovány na odiv. Sportovci používají luxusní automobily, stavějí si reprezentační domy pro reprezentační manželky, poskytují více rozhovorů pro masmédia než přední politici a někteří se dokonce politiky stávají.
Kde se berou všechny ty velké peníze? Většinou z reklamy. Takže z peněz, které každý občan zaplatí ve zvýšené ceně zboží. Všichni tedy připlácejí korunku po korunce na příjmy svých idolů. Je to taková celonárodní sbírka chudých obyvatel na chudé hokejisty, fotbalisty a jiné. Protože u nás doma je těch peněz méně, většina z našich zlatých hochů maká za lepší peníze kdesi v zahraničí. Proto jsou považováni za jakési naše vyslance, za hlasatele slávy našeho národa, čímž většinou nejsou.
Nemá cenu plakat nad tím, že sláva našich kulturních vyslanců není stejná. Nikdy být nemůže a je otázkou, zda nám má vůbec jít o to, proslavit naši rodnou zemi ve světě, který směřuje spíše k nadnárodnímu pohledu. Je to sice hezké, když mohu Američanovi či jinému cizinci říkat, že jsem Čech a ten hokejista Hašek že je také Čech. On se mně ale zeptá, co jsem kromě toho Čecha zač, co umím, co jsem dokázal a co mu mohu nabídnou za spolupráci.