Pokud by se nyní konaly sněmovní volby, znovu by je prý vyhrála ODS se ziskem 34,5 procenta hlasů. Těsně druhá by ale skončila ČSSD, kterou by podle aktuálního volebního modelu stvořeného společností Factum Invenio volilo 32,3 procenta lidí. Komunisty by pak podle této agentury volilo 12,2 procenta dotázaných, lidovce 9,9 procenta a zelené 7 procent respondentů. Znamená to, že by "koalici" ČSSD+KSČM volilo celých 45,5 procent a pokud bychom připočítali zleva doprava a zpět migrující zelené, tak to dělá neuvěřitelných 52,5 procent pro levici. Jenže to není číslo až tak neuvěřitelné. Od levicových stran totiž očekávají podporu především občané spadající do kategorie zaměstnanců všeho druhu, důchodci, nezaměstnaní a jistě i občané jdoucí napříč sociálními skupinami - nájemníci a také občané věkově nad padesát, zejména ti bez práce. Ti všichni nejsou až tak moc strůjci svého života, často vykonávají práci, která je netěší a mají také pocit, že jsou okrádáni nízkou mzdou poskytovanou zaměstnavatelem pod pohrůžkou vyhazovu z práce.
Tihle všichni doufají, že pod nimi rozprostřou levicové strany ještě hustší záchranou síť, že budou léky bez příplatků, žádné poplatky u lékaře nebo v nemocnicích, žádné školné, prodloužení mateřské dovolené a že se nebude zvyšovat věk pro odchod do důchodu. Sice nechápou, že z vody se vařit nedá a že bude muset být hůře už jen proto, aby se nezhroutil důchodový systém či zdravotnictví, ale doufají, že to ty sociálně naladěné partaje nějakým zázrakem zařídí. Vláda by se podle názoru této vlevo orientované více než poloviny národa měla řídit především jánošíkovskou politikou podle hesla "bohatým brát a chudým dávat". Něco jako švédský model, který ale přestal fungovat. Podobná situace je i v okolních zemích, viz například právě skončené prezidentské volby ve Francii, kde levice hrozí nepokoji v obavách před pravicovými "nesocialistickými" změnami.
Politici u nás i jinde ale nemohou počítat s tím, že tzv."prostý" občan, trpící trvalou disproporcí mezi příjmem a výdaji, bude podporovat vyšší zdaňování a jiné reformní pokusy naplnit prázdnou státní pokladnu, ze které doufá dostat nějaké to bezpracné přilepšení k svému rodinnému příjmu. Politici jsou z toho bezradní a tak bojují o svá koryta v době, kdy se nacházejí pravidelně v opozici, kreslením slibů na oblohu politického nebe. Poté, co získají moc, svoje sliby buď plní a přivádějí státní rozpočet ke krachu, nebo mazaně lavírují v naději, že se udrží u moci alespoň ještě další volební období. Cítíte-li onen trapný nedostatek peněz a sociální nejistotu, musíte zákonitě volit levici a je docela jedno, zda dáte hlas komunistům nebo socanům či zeleným. Důsledně pravicové směřování státu bude možné až tehdy, když alespoň šedesát a více procent voličů (nikoliv jen občanů) bude mít pocit, že jsou vlastně bohatí. Zatím se to ale žádné vládě na světě nepovedlo dosáhnout a pro ekonomické teoretiky tu tak stojí úkol zjistit, zda to snad není nějaký neznámý zcela zásadní ekonomický zákon, který vyžaduje, aby něco kolem poloviny obyvatel bylo jen námezdnou chudou pracovní silou, což vede k neustálému střídání levice a pravice ve vedení států.
14.5.2007 [Trvalá adresa článku.]
