Česká vláda se k gay a lesbickému hnutí samozřejmě nehlásí díky sexuální orientaci svých členů, ale dává tomuto hnutí svou podporu. V rámci Dne lidských práv byla 10.prosince v pražském Hrzánském paláci, který slouží k reprezentačním účelům předsedy vlády České republiky, zahájena putovní výstava Historie gay a lesbického hnutí v České republice. Mapuje cestu české gay a lesbické komunity za zrovnoprávněním od konce 19. století po současnost. Expozice se postupně přesune z Prahy do všech krajských měst. Nad výstavou převzali záštitu Martin Bursík, místopředseda vlády a ministr životního prostředí a Džamila Stehlíková, ministryně vlády ČR pro lidská práva a národnostní menšiny. Poněkud zvláštní - alespoň pro mne - je v názvu výstavy to slůvko "hnutí". Je v něm ukryt fakt, že když se někde objeví nějaké společenské hnutí, má jako prvořadý cíl získat členy, poté sponzory a státní či evropské granty. Co nejvíce členů zaručí, že dané hnutí bude významné a respektované. Není mi známo, kolik členů zmíněné hnutí vlastně má. Jen doufám, že se toto organizované hnutí nebude snažit propagačními akcemi třeba i na školách získávat další členy a to i s podporou státních peněz. Podobná homosexuální propaganda by byla pro přežití našeho národa v evropském vřícím kotli národů a národností nežádoucí. Pokud nám ovšem o zachování našeho národa vůbec jde. Jedno je jisté: pan Hromada je šéfem týmu poradců ministryně MUDr. Džamily Stehlíkové pro oblast lidských práv.
Nebudeme si nic zastírat, ale muži v tomto "hnutí" v minulosti i dnes naprosto převažují. Lze celkem snadno odvodit, proč tomu tak je: dnešní mladé emancipované ženy jsou bez skrupulí a zábran a dnešní mladí chlapci se jich více méně obávají. Mají celkem oprávněnou představu, že jsou něčím jako lovnou zvěří, která je nejprve určena k tomu, aby své vrstevnice zbavila obtížného panenství, poté jsou začínající muži určeni k zábavné, zcela nezávazné a nevázané sexuální spotřebě, aby pak byli náhle a nečekaně loveni jako chovní otcové a živitelé rodin. Ti, kteří jsou bázlivější povahy, pak raději nacházejí sexuální vybití mezi svými kamarádyi nejprve v nevinných pubescentních hrátkách a když zjistí, že má tento pánský spolek řadu výhod, vplují celkem snadno do homosexuálního hnutí. S ženami pak navazují jen ryze přátelské vztahy, které si řada žen dokonce pochvaluje. Nezakládají heterosexuální rodiny, neplodí děti a vedou docela poklidný, ženami nekomplikovaný život. Nemusí se pouštět do náročného a nákladného budování rodinného hnízda. Neplatí proto žádné výživné po nechtěném narození mimomanželského potomka nebo po nepovedeném a zkrachovalém manželství. Nemají žádné starosti ani odpovědnost s výchovou dětí a nemusí za každou cenu dělat kariéru pod kuratelou peněz chtivé manželky.
Na druhé, té ženské straně naší postmoderní společnosti pak můžeme spatřit svobodné a suverénní emancipované samoživitelky, které mají sice problém jak bez rizika navázání vztahu otěhotnět, ale docela spokojeně žijí ve svém ženském světě bez otravných manželských povinností. Zdá se, že takový model společnosti bude i nadále nabývat vrchu nad trapnou zastaralou institucí heterosexuálního manželství muže a ženy. Až se ženy zbaví svého nemoderního zaujetí pro plození a výchovu dětí, bude na zemi ráj. Příroda se konečně zbaví svého největšího nepřítele: člověka.
20.12.2007 10:20 [Trvalá adresa tohoto článku.]
