Příštích čtrnáct dnů se budu hlásit z Londýna. Pokusím se zcela svévolně a volně referovat o všem, co uznám za hodné pozornosti. Nejspíše to budou, jak poznamenal kdysi jeden můj čtenář, "pěkný kraviny". Inu což, když budou pěkný, tak to třeba budete i číst. V žádném případě nemohu překonat jednu moji příbuznou, která je se svým manželem a čtyřmi malými dětmi v Anglii jako žena lékaře v domácnosti už dva roky a má literární nadání popisovat v dopisech rodině neuvěřitelné příběhy, jež v této zemi prožívá. Moje postřehy budou veskrze přízemní. Nejprve jsem se ale musel vyrovnat s triviálními problémy, jako je anglická klávesnice a instalace mojí skrovné "kanceláře" sestávající z HTML editoru a FPT klienta.

Jste-li v zahraničí a dostanete se k počítači s anglickými wokny, můžete být také zaskočeni špatným zobrazováním českých fontů v některých programech. Mně se to stalo v HTML editoru, ve kterém se sice naštěstí dá navolit font pro textový editor, ale když na počítači žádný český není, každá rada je drahá. Zachránil mě jeden sběratel českých fontů vystupující pod nickem Aleš, který shromáždil slušnou sbírku českých fontů. Stačil jeden Courier zvaný Cecour a editor začal psát hezky česky.
Dobré rady z tohoto soudku také najdete v Corel klubu v článku České fonty ve Windows XP s podtitulem Nepíšou vám fonty v Corelu cesky a v jiných programech ano? Pokud ovšem pracujete z nějaké internetové kavárny, nepomůže vám nic a nedivím se, když vidím řadu článků či diskuzních příspěvků psaných bez českých nabodeníček.

Včera odpoledne jsem do Londýna pouze přiletěl s nízkorozpočtovou SkyEurope Airlines. Počasí bylo skvostné, v Praze 15 nad nulou, v Londýně stejně. V Praze slunce a jasno, v Londýně zataženo a déšť. Je to trapné, psát o vlhkém britském počasí, je to ale tady takový místní zvyk. Britové prostě mají v rámci své Splendid Isolation neboli "skvělé izolace" všechno tak nějak podle svého britského ducha. Nejděsivější je jízda po silnici vlevo: s tím se musíte rychle vyrovnat i jako pěšák, jinak bídně zahynete pod koly řidiče, který nechápe, proč se mu vrháte pod kola a díváte se přitom na úplně opačnou stranu. Další britskou specialitou jsou dva kohoutky na vodu studenou a teplou, které jsme odvrhli jako zaostalost již někdy před válkou, tedy tou druhou světovou. Pamatuji se dobře, že v takovém roce 1945 jsme měli i ve vaně míchací baterii sice se dvěma obyčejnými kohoutky, ale jen s jedním výtokem. Tohle v Británii najdete jen ve skutečně nových budovách. Jinak se myjí tím odpudivým způsobem, že si natočí do zašpuntovaného umyvadla obě vody v požadovaném poměru a pak se v tom cáchají. No není to děsivé? Je to ale ekologické, protože se tak spotřebuje méně vody.

Moc jsem toho cestou z Lutonu autobusem a poté čistým a rychlým vlakem do Londýna neviděl. První dojem je, že se jedná o velkou vesnici promíchanou s továrnami. Centrum města kolem nádraží Kings Cross připomíná spíše hlavní ulici amerického městečka z roku 1900. Na nádraží pak stojí úžasná socha nadlidských rozměrů zobrazující vojáka, který se loučí se svojí ženou (milou?). Zvláště zadek té paní stojí za shlédnutí. Po jistém boji se mi podařilo tuto fotku stáhnout a zmenšit pomocí mě zcela neznámého Corel Paint Shop Pro. Zítra nashledanou.
25.2.2008 10:00 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.