Dnes vám toho moc nesdělím, přišla na mě krize. Vyčerpal jsem veškeré fyzické rezervy a přechod z poklidného života na pražském sídlišti či v chatě za Prahou vystřídala práce na dokončování rekonstrukce londýnského domu a zejména přenášení dvouletého Adama po schodech nahoru a zase dolů. Londýnské schody mu ještě dělají problémy, zejména směrem dolů. Mě naopak zejména směrem nahoru. Než se vysápu do třetího patra, mám dost. Včera jsem nainstaloval konzoli na závěs, což jak prohlásila moje dcera, je práce pro ženskou. Sama totiž již jednu takovou namontovala. Výrobce tento tradiční vynález vymyslel totiž tak, aby to právě mohly snadno přišroubovat ženy námořníků trávících většinu života na moři. Nic takového se u nás doma neprodává a je to škoda. Těžko se to popisuje a tak skočím nahoru to vyfotit. Moment please... Ten zavrtaný kroužek s bílým lankem vpravo je na záclonu, která se sice poněkud hůře roztahuje, ale nikdo to tady asi nedělá. Je to taková anglická obdoba pro české plechové lišty, na kterých bývaly za starých časů a někde ještě pořád jsou malé záclonky pro každou tabulku v okně zvlášť.
Tolik k mým domácím pracem a ještě pár komentářů k sérii obrázků z mojí podvečerní procházky po části města Londýna, která se zove Crouch End. "Crouch" je něco jako "krčit se, přikrčit se, skrčit se" a co je end, to jistě víte. Takže by se to dalo volně přeložit jako " vesnička přikrčená ke konci města". Je to až za bývalou městskou bránou, tedy skutečně na venkově. Žije se tu celkem poklidně, za celý týden jsem neviděl jediné auto větší než dodávka, vévodí tady ulicím jen známé londýnské jedno i dvoupatrové autobusy. Jak vidíte na fotkách, je to jeden řadový domeček vedle druhého, stáří většinou nejméně 100 let. V bočních ulicích panuje poklidná pohoda a nebýt zaplněné osobními auty, mohl by se tu točit okamžitě historický film z počátku dvacátého století. Je tu několik hlavních ulic, po jedné jsem se prošel a z fotek je patrné, že ani tady nejsou domy vyšší než tři patra. V každém domě je obchod nebo kavárna či pizzerie nebo hospůdka či indická stravovna nebo docela obyčejný bufetík. Vše přiměřené rozměrům domečků a vjednom je dokonce i servis ručního mytí a drobných oprav aut - z ulice rovnou k hadici a za pět liber vám tu na počkání umyjou auto. Nikdo si tu auto neumývá sám, bylo by to asociální vůči těm chlapcům ze servisu. Najdete tu i kopírovací službu, fitcentrum pro ženy, realitní kancelář, elegantní italskou restauraci spojenou s prodejnou italských potravin a také kancelář fotbalového klubu či politické strany.
Vše žije zdá se docela spokojeně, podnikatelé se sice uživí taktak, ale jde o to žít si život a ne se honit za miliony. I když ti, kteří tady vlastní domy, jsou podle našich představ vlastně multimilionáři. Nemovitosti jsou tu velice drahé a tak není nic nezvyklého, když se takový domeček o pěti ložnicích, obýváku, kuchyni, jídelnou, koupelnou, WC a se zahrádkou s dalším WC (to abyste nemuseli v holínkách do prvního patra) prodává za 600 - 900 tisíc liber. To máte při dnešním kurzu pevné koruny takových 20 - 26 milionů korun. A při průměrném platu kolem 1700 - 2000 liber měsíčně to je pro většinu londýňanů nedosažitelné. Ovšem většina z obyvatel tyto domy zdědila po svých předcích a tak je někteří prodávají dnešním zbohatlíkům a stěhují se na venkov, kde za ty peníze koupí celou usedlost. Jsou i tací filištíni, co koupí takový zanedbanější dům na hypotéku, provedou totální rekonstrukci zejména instalací, oken a střechy, někdy i celých vnitřních stěn i stropů, zavedou ústřední plynové topení a po splacení krátkodobé hypotéky dům prodají se značným ziskem.
Takže pokud máte pár zbytečných milionů, můžete se dát v Londýně do podnikání. Zedníků a řemeslníků je tady dostatek z Polska, bohužel nejsou nijak moc kvalitní, i když jsou levní. Spoustu věcí neumějí, protože je nikdy v té své vesnici neviděli. Ale učí se rychle a dokonce tady pro ně už vysílá polské digitální rádio a v Londýně najdete i obchody s polskými specialitami. Rádi se nechávají zaměstnat na časovou mzdu. Lepší je sjednat výplatu úkolovou a platit jen malou zálohu. Jinak je z baráku nedostanete a konec prací není v dohlednu. Rekonstrukce tady pochopitelně živí i řadu britských firem, zejména v obnově těch děsných vytahovacích oken jsou tu specializované firmy. Na videu můžete vidět, že to není žádná legrace a kutil to zvládne jen těžko. Takže ani já, zdatný to řemeslník, jsem se do něčeho takového nepustil. Budu činit jen některé mírné pokusy s vylepšením britského okna pocházejícího z Francie (konečně jsem pochopil, proč tak nemají Britové rádi ty žabožrouty!) nějakým českým či německým těsněním, aby tady tak děsně netáhlo. Mějte se krásně a buďte dobří!