Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany; kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany. Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání. Není to politická netečnost; říkáme-li, že chceme míti pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku; aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly; aby nás neponižovala. Rádi bychom považovali politiku za určitou práci, která se koná stejně pozorně a věcně, jako my konáme svou a jakou žádáme od svého krejčího nebo zámečníka; rádi bychom důvěřovali politikům tak, jako důvěřujeme železnici, že nás poveze tam, kam jsme si koupili lístek. Nepleteme se zámečníkovi do jeho práce ani strojvůdci do jeho řízení; předpokládáme prostě, že rozumí své věci a z nás nedělá blázny. Náš život by byl neobyčejně trpký, kdychom k nim nemohli mít této důvěry. Nuže, náš politický život je v tomto smyslu velmi trpký. Máme ponižující vědomí, že s námi političtí lidé dělají, co jim je libo. Jsme jim dobří k tomu, abychom jim odevzdali hlas; vše další, co nám demokracie dává, je politická bezmoc. Sneseš takovou bezmoc, dokud je demokracie v pořádku; ale dusíš se jí, jakmile si uvědomuješ, že demokracie jde špatnými cestami.

Budete se divit, ale tyto názory na politiku a politiky publikoval Karel Čapek v roce 1925 a přitom dokonale pasují na poměry v politice i dnes. Na jiném místě Čapek pokračuje:

Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Ne mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Nemluvíte za nás; jen se o nás dohoduje. Mezi námi a vámi zeje propast, která se nenaplní řečmi schůzích stran ani předem napsanými a domluvenými rezolucemi.

A nelítostně pokračuje, když píše o pocitu vlastního ponížení:

Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem; ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání; co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy.

Nejspíše si řeknete, cožpak se za sedmdesát let nic nezměnilo? Čapek nám přes propast těchto let sděluje, že stále žijeme ve společnosti řízené podle špatných zákonů, že se ve vývoji demokracie nikam nepokročilo z jednoho prostého důvodu: politikové a politické strany nemají žádný zájem stav věcí změnit. Jsou nadšeni mocí, kterou jim tak blahovolně svěřujeme. V závěru článku Karel Čapek vyzývá právě ke změně politického systému. Neznalého čtenáře bych rád upozornil, že tím dozajista nemyslel budování socialistického či komunistického státu. Pochybovači nechť si přečtou jeho článek PROČ NEJSEM KOMUNISTOU? . Omlouvám se, že jsem zde neuveřejnil celý text nazvaný "Politikum", uveřejněný 21.9.1925 v Lidových novinách. Bohužel ještě neuplynulo 70 let od jeho smrti a autorský zákon je v tomto směru nemilosrdný. Tak tady je Čapkův závěr:

Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám; proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie. My, pouzí občané, nechceme vládnout; my chceme jen důvěřovat. My můžeme znovu a znovu zkoušet, než se najde politický systém hodný naší důvěry; ta jediná možnost právě nám ještě zbývá; a bylo by politickou letargií, kdybychom toho práva neměli užít v této neslavné době.

Otázkou zůstává, co tedy my, kteří nejsme členy žádné strany, můžeme dělat. Na tuto otázku nám bohužel neodpověděl ani Václav Havel svojí nepolitickou politikou. V každém případě by měli občané mít více možností rozhodovat o věcech celostátního významu v referendech. V řadě případů se to daří v řešení obecních otázek tehdy, pokud nejsou občané lhostejní k tomu, co děje nebo chystá za dveřmi jejich domova. Jak ale změnit politický systém oslabením vlivu stranických sekretariátů? Na tuto otázku jsme ani po sedmdesáti letech nepřišli. Možná proto, že jsme z pohodlnosti ani odpověď nehledali. Možná by pomohla nějaká skutečná demokratická revoluce.
2.4.2008 10:20 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.