Senát pravděpodobně navrhne, aby ústavní činitelé přišli o právo cestovat zdarma hromadnou dopravou. Zároveň by se jim ale od příštího roku zvýšily platy. Vyplývá to ze změn, které v rámci nového antidiskriminačního zákona doporučil schválit ústavněprávní výbor horní komory. Základní měsíční plat zákonodárce bez funkčních příplatků a náhrad nyní představuje 61 400 korun a bude zvýšen, aby naši politici a zákonodárci netrpěli nouzí a hlavně aby nebyli náchylní k úplatkům. Logické je, že návrh vzešel z řad senátorů, protože velká řada z nich je již téměř nad hrobem a už jim mnoho času na uspoření si nějaké té životní zálohy nezbývá.

Otázkou ale zůstává, jaký by měl být příjem poslance či senátora, aby netrpěl chorobou zvanou hrabivost. Podle některých sociálních psychologů u většiny lidí žádná hranice neexistuje. Potvrzují to stále se množící řady multimilionářů a miliardářů, kteří v žádném případě nehodlají skončit s hromaděním bohatství. Zejména mezi politiky pak převažuje názor, nijak veřejně nepublikovaný, že hrabat musíš, dokud to jde. Tvoje strana krachne ve volbách a náhle ti pramen peněz vyschne. Musíš se proto zajistit na hubená léta, možná až do konce života. A tady je skutečně těžké stanovit nějakou hranici, kolik stamilionů či miliard je třeba vysloužilému politikovi odhozenému na politické smetiště pro klidné dožití. Záleží pochopitelně na stylu života. Náš nejznámější důchodce žijící na Vysočině dokonce tvrdí, že stačí mít nějakou tu docela obyčejnou nemovitost a dá se pak přežít i z důchodu. Necestuje někam do drahých destinací, nemá soukromé tryskové letadlo ani Rolls-Royce. Sice mu hrozí, že většinu jeho uspořených peněz utratí jeho mladá manželka a dítě se svými přáteli, ale pokud je zvyklý na asketický život v bačkorách na zápraží, může skutečně v klidu dožít až do smrti.

Nejasný je ale ten úplný konec, kdy ochromen nějakou vleklou chorobou se stane zcela bezmocným. Pak nemůže spoléhat na nejistý příslib péče své mladší manželky a musí mít pořádný balík v bance na zaplacení soukromé ošetřovatelky. Takže i ten nejskromější politik si musí na stáří ušetřit nějaký ten milion nebo raději více. Z důchodu si nikdo v tomto státě ošetřovatelku platit nedokáže. A komu by se chtělo opustit své hnízdečko a strádat někde ve spolku podobných zřícenin. Proto se nemůžeme divit, že politici se snaží nahrabat si peníze jak se dá. Pokud bychom jim to nedovolili, nikdo by to nechtěl dělat. Restitučních multimilionářů typu pana Havla nemáme dostatek a vlastně žádný z nich se do politiky nepustil a pouštět nehodlá. Tak bychom spíše měli myslet na vybudování luxusního domova pro vysloužilé politiky, ve kterém by mohli beze strachu o budoucnost vzpomínat na ty staré časy, kdy nám vládli. Tenhle můj nápad by už stál za to jej podat jako návrh zákona třeba pod názvem Zákon na záchranu politického dědictví.
18.4.2008 09:30 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.