Dnešní ráno bylo děsivé, šlo mě o život!

Pátek třináctého je prý nešťastný den. Po dnešku jsem přesvědčený, že je to skutečně tak. Vzbudil jsem se časně ráno. Slunce se teprve dralo na obzoru zkrze mračna a v břiše mě kručelo hlady. Posnídal jsem svoji oblíbenou ovesnou snídani a vyběhl jsem na obvyklou ranní trasu kolem zahrad. Na pokraji lesa jsem potkal svého známého, který se také věnoval časné ranní rozcvičce. Nebyl to milovník běhu. Houpal se na větvi rozložitého dubu a za chvíli mě zmizel v jeho koruně. Po silnici vinoucí se na obzoru zahučel automobil. Byla to dodávka pomalovaná různými druhy pečiva. Zastavila u hospody na kraji vesnice a jakýsi muž z ní vyložil čerstvé rohlíky. Z otevřených dveří kabiny se rozléhala hudba a přehlušila i ranní zpěvy kosů a drozdů. "Frýýdóóóm, frýýdóm..." znělo do celé krajiny. Klapnutím dveří naštěstí ranní koncert skončil a vrčení motoru doznělo za kopcem. Dostal jsem při představě čerstvých vonících rohlíků chuť na něco sladkého. Vzpoměl jsem si, že na zahradě nedaleko za zatáčkou polní cesty určitě najdu něco, co uspokojí můj mlsný jazyk. Opatrně jsem se přiblížil až k plotu. Byla tam branka, která nebývala docela zavřená. Majitel jí zavíral na řetěz se zámkem a i dnes tam byla dostatečná mezera, abych se mohl protáhnout dovnitř. Všude vládlo ticho, všichni v domě ještě určitě tvrdě spali. Oběhnul jsem kůlnu a bylo to tady! Na záhoně byly nádherné křehoučké sladké kedlubny. Když jsem se do prvního s chutí zakousnul, rozlilo se ve mě naprosté blaho. Právě takhle jsem potřeboval zakončit svoji ranní snídani. Náhle jsem ale uslyšel klapnutí dveří! Na schodech se objevil rozježený muž, který svíral v pravé ruce něco tmavě kovové barvy. Vzápětí se ozval výstřel, ale to už jsem byl v křoví táhnoucím se podél plotu a plížil jsem se směrem k brance. Muž cosi mumlal, něco jako "...je to on, já to věděl, mrcha jedna zlodějská!". Čekal jsem, že začne zase střílet a až mu dojdou náboje, pak budu moci utéct bez rizika, že dostanu jednu do kožichu. Jenže se choval dost podivně. Vrhnul se k bráně, doširoka ji otevřel a navíc do mezery mezi otevřené křídlo a garáž postavil nějaké desky. Nechápal jsem, co tím sleduje a hrůzou se mi zježily chlupy na krku. A pak popadl dlouhou tyč a vrhnul se do kouta, kde tušil, že se schovávám pod větvemi lísek. A vystřelil z té své děsivě vyhlížející pistole. Na nic jsem už nečekal a hnal jsem se po trávníku k otevřené bráně. Vystřelil ještě nejméně pětkrát a nahlas nadával. Tušil jsem nějakou zradu, ale nedalo se dělat vůbec nic jiného, než vyběhnout na cestu a prchat do blízkého pole s jetelem. Srdce mi divoce bušilo prožitou hrůzou. Svalil jsem se vysílený do svého starého pelechu pod mezí. Sladké kedlubny mě stály málem život. Zajíc jako já holt nemusí mít všechno a tak kolem zahrady onoho šílence budu běhat napříště velkým obloukem. Ať se těmi sladkými kedlubny zalkne!

Tak tuhle příšernou story zažil a všem na poli o ní vyprávěl dnes ráno jeden mladý zajíc březňák na mojí zahradě. Okousané kedlubny jsem původně přičítal hryzci, který řádí v nedalekém květinovém záhoně, ale po důkladné prohlídce jsem usoudil, že i kdyby se postavila ta mrcha na zadní, tak vysoko na chutné listy by nedosáhla. Zajíc byl jedinou možností a jeho dnešní ranní návštěva to potvrdila. Doufám, že bude opravdu příště obíhat kolem mojí zahrady velkým obloukem. Pro milovníky zvířat dodávám, že ta strašlivá zbraň byl jen poplašňák. Přeji krásný den, i když bude trochu pršet a není žádné velké teplo. Pokud bude vše pokračovat jako loni, můžete si být jisti, že právě skončilo léto.
13.6.2008 10:00 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.