Solženicyn žil život, který vlastně žít nechtěl.

Alexandr Isajevič Solženicyn (* 11. prosince 1918, Kislovodsk, +3. srpna 2008, Moskva) byl světově známý sovětský, později ruský spisovatel, publicista a také politik. Jeho životní dráha spíše připomíná osudy některé z postav Dostojevského, jak se nechal slyšet francouzský prezident Sarkozy. Žil život, který vlastně nechtěl žít. Podle toho, že po střední škole začal studovat na matematické a filozofické fakultě (marxizmus) rostovské univerzity, se nejspíše chtěl stát sovětským novinářem a spisovatelem. Vypukla však druhá světová válka a tak se jako sovětský vlastenec přihlásil do armády a bojoval jako důstojník dělostřelectva na frontě. Dvakrát byl vyznamenán za statečnost, ale zachoval se tak trochu jako hlupák: v dopise svému příteli kritizoval báťušku Stalina jakoby netušil, že špehové velkého vůdce mají všechno pod kontrolou. A tak byl zatčen a místo oslav konce války byl poslán do gulagu.

V různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl r. 1953, ale nijak si nepolepšil. Podle starého ruského zvyku byl v letech 1953 - 1956 ve vyhnanství v Kazachstánu. Pak přišla změna. Po Stalinově smrti v roce 1953 nastoupil na sovětský trůn Nikita Sergejevič Chruščov, který ve svém projevu v roce 1956 zahájil likvidaci stalinova kultu a dal propustit politické vězně. Solženicyn se po rehabilitaci v roce 1957 vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel. V roce 1962 vydal v časopise Novyj mir novelu Jeden den Ivana Děnisoviče popisující jeho děsivé zážitky z gulagu. Zatím to vypadalo dobře, Sovětský svaz se začal mírně reformovat a Solženicyn byl dokonce přijat do svazu spisovatelů. Ale přišla normalizace, Chruščov byl v roce 1964 odstaven a Solženicyn byl roce 1968 vyloučen ze Svazu spisovatelů. Ale on se přece chtěl stát sovětským spisovatelem a ne disidentem píšícím potajmu proti Rusku!

V zahraničí se stal známým ale právě tím, jak vylíčil hrůzy stalinských lágrů a tak mu roku 1970 byla dokonce udělena Nobelova cena za literaturu. Nejel si pro ni ze strachu, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do země, kterou tak miloval. Psal dál a když v zahraničí vyšlo v roce 1973 jeho nejslavnější dílo Souostroví gulag, byl zbaven v roce 1974 občanství a násilně vypovězen ze země, kterou chtěl napravovat. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil až v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.

Jeho osud je samé kdyby: kdyby agent čeky nečetl jeho dopis, nedostal by se do gulagu a nikdy by nenapsal Jeden den Ivana Děnisoviče a nedostal by Nobelovu cenu. Jenže on chtěl změnit Rusko v jiný, lepší stát pro obyčejné lidi. Neuspěl ale jako politik, byl nepohodlný každé politické garnituře. Na sklonku života přesto podporoval úsilí ruského prezidenta Putina obnovit slávu velkého Ruska. Ve svém rozhovoru pro Der Spiegel doslova řekl: "Putin zdědil zpřevracenou a vyděšenou zemi chudých a demoralizovaných lidí. A začal s tím jediným, co se dělat dalo: s pomalou a postupnou restaurací. Jeho úsilí nebylo hned zaznamenáno ani oceněno. Jen těžko ostatně najdeme v dějinách příklady, kdy snahu vlády jedné země znovu získat ztracenou sílu přijaly jiné vlády pozitivně." Zemřel 3. srpna 2008 v Moskvě na srdeční infarkt nebo mozkovou mrtvici. Solženicyn by řekl: Vsjo rovno, ja uže za ruběžom.
4.8.2008 10:25 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.