Londýnské listy II-1: Luton.

Jak jsem vás již varoval, přesunul jsem se na čtrnáct dní do města Londýna nyní již nikoliv jako nanny mých vnuků, ale jako montér úložného systému IKEA Ivar. Sice jsem tuto skládačku nikdy neskládal, ale české zlaté ručičky to přece zvládnou. Cesta byla až na hodinové zpoždění nudná. Pohodlí, které poskytuje Boeing 737-700 není sice nic moc, ale kromě startovní akcelerace a lehkého vzrušení při přistávání se prakticky nic neděje. Je to jízda bez otřesů, pohodlnější než v jakémkoliv autobuse, i když to celé autobus silně připomíná. Tentokrát jsem byl už klidnější a neobával se náhlého zřícení či dekomprese, protože jsem seděl vedle dvou amerických farářů a tak jsem byl přesvědčen, že jsem v rukou božích. Zvláště uklidňujícím dojmem na mě zapůsobilo, že ten kněz, který seděl u okýnka ještě při pojíždění před startem hluboce usnul a spokojeně při tom funěl. Druhý si četl v nějaké knize vyhlížející jako bible ale při letmém nakouknutí jsem zjistil, že je právě uprostřed kapitoly pojednávající o Hitlerovi.

Pokud poletíte jako já se společností SkyEurope, skončíte po hodině a půl na "londýnském" letišti Luton. Po krátkém zkoumání, kde jsem přišel k tak mladé ženě cizího jména se dvěma malými dětmi, jsme byli propuštěni na britské území. Z Lutonu se jede do Londýna vlakem. Na nádraží vás zaveze zdarma autobus a po slabé hodince budete v centru. Počasí je zde v září klasicky anglické a specificky londýnské: ráno zataženo, k polednímu se na chvíli vyjasní a odpoledne přijde krátká bouřka se stejně krátkým deštěm. Bouřku jsem včera považoval nejprve za okružní let dopravního letadla, teprve když se zablesklo, došlo mi, že se jedná o přírodní úkaz. I když je možné, že tyto bouřky vyvolává hustý letecký provoz, při kterém létají v sestupujícím kroužení přistávající letadla. V každém případě je to bouřka jiná, než u nás v Čechách: blesk tak jeden či dva a následují zahřmění je takové decentní a tlumené, jako kdyby nějaký vznešený lord upustil vnitřní přetlak v horní sněmovně. Kromě montáže Ivaru, pro který pojede John až dnes, mě nepochybně čeká vykopávání brambor v zelinářské části zahrady. Dcera tu dokonce zavedla i pěstování pórku, cibule a česneku. Brambory jsou ale v Johnově rodině dávnou tradicí z dob druhé světové války a to včetně červené řepy a rebarbory na koláče či spíše ty jejich "pudingy".

Cituji z Volnomyslenkar.cz:"Pro Británii představovala válka vážný potravinový problém. Zatímco Spojené státy nebo Rusko se mohly spoléhat na rozlehlá pole a pastviny a Hitler vykořistoval celou podmanenou Evropu, pestrost britského jídelnícku závisela z velké části na dovozu. Možnost, že Němci ponorkami a bombardéry přeruší spojení ostrova se světem, tedy vyvolávala reálnou obavu, co bude Británie jíst.
Ministr pro výživu lord Woolton tehdy oslovil Elsie Widdowsonovou s prosbou, ať najde řešení. Vědkyně spolu se svým kolegou Mc Cancem odjela na venkov a dala se do bádání. Elsie proslula tím, že experimenty prováděla především na sobě, takže výslednou dietu držela tři měsíce osobně spolu se skupinkou přátel. Aby si oveřili, že funguje, vyráželi na dlouhé cyklistické výlety a náročné pěší túry do hor. Fungovala. Energie bylo dost a Elsie tak mohla lordu Wooltonovi slavnostně předat recept – Britové přežijí ve zdraví, pokud budou jíst chléb, brambory a zelí." Doufám, že i vy jste již sklidili své brambory a přeji vám dobrou chuť při jejich konzumaci. Zítra nashledanou.
1.9.2008 10:50 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.