1968-1969: hnali nás vojáci a milice.

Ano, byl jsem tenkrát ve věku krásných 27 let onoho památného 21.srpna 1968 u pražského rozhlasu u dohořívajícího sovětského tanku, který nás přijel osvobodit od kontrarevoluce a snažil jsem se spolu s ostatními v dalších dnech školskou ruštinou vysvětlovat tatarům a jiným národům navlečených v sovětských letních uniformách, kde to vlastně jsou - což jim jejich důstojníci zatajili - a že by měli odsud co nejrychleji vypadnout. Asi mě nerozuměli, protože ruština pro ně byla jazyk cizí stejně jako tehdy pro nás. Strhávali jsme tabulky z nároží (na některých dodnes chybí) a žasli nad tím, jak dobývali Národní muzeum na Václavském náměstí, které díky výstavnosti a krásnému umístění považovali za sídlo ústředního výboru KSČ. Nikdo nás po Praze nehonil a my se procházeli po Staroměstském náměstí, kde byly jako na nějaké výstavě "dastiženij" zbrojního průmyslu vystavena polní děla a obrněné vozy.

O rok později bylo ale vlastně hůře, protože když jsme se sešli "u Václava" a protestovali proti pobytu sovětských vojsk na našem území (nechápali jsme tenkrát dostatečně, že vlastně byli na "svém" území), tak tehdy dole Na můstku nastoupila úderná jednotka československé armády, později doplněná příslušníky komunistických Lidových milic. A začali postupovat směrem k Václavovi na koni a rozhánět nás, vystřelovali slzné granáty a vůbec si počínali velice zhůvěřile. Inu, co byste na mém místě tenkrát dělali? Vzal jsem včas nohy na ramena a prchal z Václaváku pasáží divadla Rokoko, dále pak skrz palác Lucerna - o kterém jsem tenkrát netušil, že bude z poloviny patřit našemu milému prvnímu postkomunistickému prezidentovi Havlovi (tedy do té doby, než tu svoji polovinu prodá bankrotujícímu Chemapolu vedeném bývalými estébáky).

Na tom, když nás hnala naše armáda a "lidové" milice bylo roztomilé to, že naše strana a vláda tenkrát dokázala, že už zase ten svůj neposlušný národ ovládá bez cizí pomoci a že se sovětská armáda může na našem-jejich území v klidu věnovat budování vojenských základen a sil pro jaderné rakety. Nikoho jistě nepřekvapí, že aktivnější při potlačování nepokojů byli ti pantátové "paroubkové" navlečení do tmavomodrých mundurů, kteří v praxi s nadšením předváděli, jak si představují ochranu výdobytků socializmu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nevím, kde byl v té době právě sedmnáctiletý Jirka Paroubek, u milicí jistě ještě ne a že by byl demonstroval, o tom se v jeho životopisu nic nepíše, tato léta Roko vynechal - asi si nic nepamatuje. Proti demonstrantům prý tenkrát v roce 1969 zasahovalo 20 tisíc československých vojáků, 310 československých tanků, 40 tisíc milicionářů - členů KSČ, třicet tisíc příslušníků československé Veřejné bezpečnosti, 200 obrněných transportérů československé armády a 2 300 aut československé armády. Žádní sovětští vojáci, ti byli zalezlí v lesích a ve vojenských újezdech.

Prý byl tenkrát podle některých pamětníků "zmařen sen jedné generace". Já se ale nepočítám mezi tu "generaci" plnou komunistů, kteří ve své pomatenosti věřili v socialismus "s lidskou tváří". Konec konců si mohli ověřit v následujících letech a ještě i dnes na příkladu Číny, že komunisté nikdy neměli a ani nemohou lidskou tvář mít. Jsou to hyeny schopné akorát tak okrádat lidi o majetek, osobní svobodu a nutit je otročit na "společném díle budování socialismu" ve jménu ideí o rovnosti, i když ti nejzasloužilejší měli vždy "rovnější" podmínky, příděly nedostatkového zboží a větší důchody.

Ale dost vzpomínek na léta mládí. Zaujala mě v návaznosti na včerejší článek zase tak krasavice inteligentní Bobošíková. Je to záhadná bytost a mistryně převleků. Včera shodou okolností vyjevila národu některé svoje nápady a jeden mě zvláště zaujal. Její plán spočívá v tom, že na první dítě by rodiče dostávali menší příspěvek, na druhé a třetí by stoupal. Na čtvrté dítě by opět klesl a na páté a každé další dítě by nedostali nic. "Stát už nemá prostředky, aby na tyto děti přispíval. Totéž navrhujeme s porodným. To by rodiče dostávali pouze na první čtyři děti," prohlásila hrdě před novináři Bobošíková. Zcela evidentně se tím zařadila do "proticikánského" tábora, protože ukažte mě rodiny z jiného u nás žijícího etnika, kde by se pěstoval kult pěti a více dětí. I když netuším, jak jsou na tom muslimové, pak by Bobo mířila i na ně. A dorazila to návrhem stran důchodů: "Je nutné definovat minimální důchod pro ty, kteří dlouhodobě nepracují nebo nemají odpracovaná léta. Není možné, aby člověk s nižším platem měl menší základ pro výpočet důchodu než ten, kdo od roku 1989 nepracuje a důchod se mu vypočítává z průměrné mzdy," upřesnila, komu nefandí. Tak tohle by mělo u voličů docela zabrat a Bobo by se tak mohla dostat alespoň do českého parlamentu. Možná o ní ještě uslyšíme.

Včera jsem jezdil na kole opatrně a tak se počet mých zranění nezvýšil. Faktem je, že bylo při druhé odpolední jízdě odporné vedro a tak jsem si svoji trasu bučinami trochu zkrátil o jeden kopec dolů a nahoru. Začínám na sobě ale pozorovat příznaky jakési "drogové" závislosti a rovněž rodina na mě shledává příznaky nějaké duševní poruchy. Zatím jsem pouze cílem drobných posměšků a jen doufám, že nedodojde k pokusu mě zbavit svéprávnosti z důvodu chorobné bicyklové náruživosti. Však ono mě to v zimě přejde.
21.8.2009 09:50 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.


Creative Commons License
Ahasweb, jehož autorem je Jan Bílek, podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
.