Volný obchod podle Bruselu.

17.prosince 2009 vstoupilo v platnost Nařízení Evropského parlamentu a rady č.593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, platí tedy již více než půl roku. Provozovatelé elektronických internetových obchodů by se tedy měli řídit tímto nařízením, ve kterém se v článku 25 velice kulantním způsobem obvyklým v "bruselské" řeči píše:

Spotřebitelé by měli být chráněni takovými předpisy země jejich obvyklého bydliště, od kterých se nelze smluvně odchýlit, za předpokladu, že spotřebitelská smlouva byla uzavřena s obchodníkem, který provozuje svou podnikatelskou nebo profesionální činnost v této konkrétní zemi. Stejná ochrana by měla být zaručena, jestliže obchodník, pokud neprovozuje svou podnikatelskou nebo profesionální činnost v zemi, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště, nějakým způsobem zaměřuje svou činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země a smlouva je uzavřena jako výsledek této činnosti.

Česky řečeno to znamená, že jestliže obchodník z jedné země EU prodá zboží zákazníkovi z jiné země EU, je povinen se při prodeji a následném jednání (reklamačním řízení apod.) řídit zákony země zákazníka.

Je to další ukázka alibistické zákonodárné činnosti evropské Rady odkývané Evropským parlamentem. Pro jakéhokoliv obchodníka prodávajícího zboží na internetu je prakticky nemožné se vyznat v zákonech země zákazníka, tedy v právních úpravách dalších dvaceti šesti států EU. Platí to především pro malé podnikatele dosud prosperující právě jen díky zákazníkům ze zemí EU. Znamená to, že se ale tak vystavuje soudnímu řízení podle jemu neznámých právních norem v případě, když jej bude s jeho službami nespokojený zákazník žalovat u "svého" domácího soudu. Jedná se tak o jasnou deformaci společného volného trhu.

Pokud snad měli bruselští zákonodárci skutečně na mysli ochranu zákazníků, měli především zavést ve všech státech EU jeden společný zákon definující pravidla pro obchodníky a spotřebitele. Takto to spíše vypadá, že jim šlo o přitažení brzdy volnému obchodování prostřednictvím internetu. Jakmile totiž obchodník získá při přeshraničním prodeji negativní zkušenost při vyřizování reklamace podle zákonů platících v jiné zemi EU, logicky další obchodování pro danou i další země zastaví a bude se snažit dále prodávat zboží jen na svém domácím trhu. Což může být pro řadu z nich zcela likvidační.

Malá ukázka možné aplikace tohoto nařízení EU: český zákazník si koupí nějaký výrobek například v Německu a tento výrobek přestane v rámci české dvouleté záruční lhůty fungovat. Německý prodejce by měl tedy respektovat české zákony a postupovat podle nich při vyřizování reklamace. Tedy nikoliv podle německého zákona, který stanovuje záruční lhůtu pro tento výrobek jen jeden rok. Co udělá? Vyřídí to a vyškrtne Česko ze seznamu zemí, jejichž občané mohou v jeho obchodě nakupovat.

Jedna dobrá zpráva na konec: podle článku 45 nařízení 593/2008 neplatí pro Spojené království Velké Británie a Severního Irska a podle článku 46 neplatí pro Dánsko. Další dobrá zpráva je, že "Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část."

Je tedy možné, aby si český internetový obchodník do všeobecných smluvních podmínek a přímo do textu objednávky uvedl, že se smlouva řídí výhradně českým obchodním právem. Tím se snad z osidel nařízení 593/2008 vyvlékne, i když tím poskytne zahraničním zákazníkům dvouletou záruční lhůtu. Ať žije velká socialistická evropská unie! Ať žije velký a neomylný evropský parlament! Ať žije evropská komise! Ať žije evropská rada! Národy evropských států včetně imigrantů ze zemí celého světa, spojte se!
29.7.2010 10:40 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.