Vzpomínka na Arnošta Lustiga.

V létě roku 2006 pokřtil známý spisovatel Arnošt Lustig Paroubkovi jeho první knihu "Můj život v politice", která obsahuje novinové a časopisecké články z posledních deseti let. Přiznám se, že mě to tenkrát dost zaskočilo. Jeho život nebyl žádná procházka rájem. Lustig byl v roce 1942 poslán do Terezína a v průběhu války prošel i polskou Osvětimí a německým Buchenwaldem. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti do Dachau a ukrýval se až do konce války v Praze. Následkem holocaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tématikou židů a druhé světové války. Za stalinských dob byl členem KSČ, i když pravděpodobně z čistě "praktických" důvodů. V padesátých letech kolem roku 1956-8 navštěvoval spisovatele Ludvíka Aškenazyho, též člena KSČ, který mu vstup do české literatury i do KSČ zařídil. Tedy nejdříve do KSČ a pak do komunistických vydavatelství.

Lustig obhajoval svou někdejší komunistickou "víru" jako ospravedlnitelný idealismus ještě i dnes. Lustig byl totiž člověk, který nehodlal strádat z nějakých pitomých ideologických důvodů, hodlal si užívat života a ten je přece tak krátký! To přece sám poznal velice dobře. Přesto vsadil na špatnou kartu a zapletl se nakonec i s komunistickými reformisty. A tak po srpnu 1968 odešel stejně jako jeho přítel Aškenazy do zahraničí. Nejdřív do Jugoslávie, poté žil v Izraeli a nakonec se usadil v USA, kde vyučoval film a literaturu na Americké univerzitě ve Washingtonu.

Někteří strážcové literárního nebe se pohoršovali, když v roce 1995 Lustig přijal v Praze funkci šéfredaktora české verze pánského časopisu Playboy. Byl to od něj ale jen jasný projev jeho pragmatizmu a kromě jistě dobrého platu tu sehrál roli i jeho obdiv k ženám a jejich krásám. Dobré jídlo a ženy jsou podle Lustiga tím nejkrásnějším, co může muž na tomto světě mít a je chybou si to neužívat.

V americkém dokumentu "Bojovník" se Lustig snaží Janu Wienerovi vysvětlit, jak je možné, že tolik lidí (a nezanedbatelný počet Židů) volilo po válce komunisty. Mluví o síle iluze - nad tou však bojovník Wiener jen kroutí hlavou a posílá před kamerou Lustiga jadrně a pěkně česky do prdele.

Lustig v dokumentu také vypráví historku o tom, jak za války před chystanou popravou hrál s odsouzenými vězni fotbal s hadrovým míčem a za branku jim sloužily dva dráty s elektrickým napětím. Esesák, který u toho byl, měl prý zkažený celý den. Lustig také říká větu, která vystihuje jeho životní krédo: "Člověk se nenarodí kvůli tomu, aby pořád bojoval, ale aby měl zajímavý a co možná nejpohodlnější život."

Možná, že nám Lustig svoji někdejší podporu Paroubkovi chtěl naznačit, že v nastávajících volbách vyhraje ČSSD a on bude tím, kdo bude pomáhat vládě sociálních demokratů. Bohužel tím dokázal, že se v odhadu politického vývoje zmýlil stejně, jako to udělal kdysi při svém vstupu do KSČ. Paroubek - doufejme - odešel navždy z českého politického nebe a Lustig odešel navždy do toho svého, židovského. Odešel s úsměvem na rtech: když mu dávali transfuzi, poznamenal, že doufá, že ta krev pochází z křesťanských panen.

Důležité je, co po sobě zanechal: svoje knihy i filmy, které byly podle nich natočeny a optimismus člověka, který utekl z nacistické lopaty a dokázal prožít plný život. Jeho život je ukázkou složitých poměrů v Evropě i ve světě v období od druhé světové války a metodou, jak přežít v tomto světě bláznivých politických zvratů. Škoda: představoval jsem si, že se Arnošt Lustig dožije krásné rychlé smrti v posteli s nějakou mladou ženou.
1.3.2011 10:20 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.