Jiří Pehe říká: svět potřebuje světovládu.

Často zneuznávaný, oslavovaný i zatracovaný renesanční šlověk schopný se věnovat jakémukoliv problému současného lidstva - to je pan Jiří Pehe. Emigroval v roce 1981 do USA, kde byl číšníkem, vrátným, publicistou, rozhlasovým redaktorem ve Svobodné Evropě, ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Výclava Havla, spoluzakladatel hnutí Impuls 99 a dnes ředitel New York University v Praze. Od května 2002 byl sedm let členem správní rady Nadace Michaela Kocába, která spravuje 29 milionů korun pocházejících dle dostupných informací z vytunelovaného všeobecného investičního fondu TREND. Dále je členem programového výboru a správní rady Nadace Forum 2000, která organizuje pravidelné mezinárodní konference. Od roku 2005 je členem správní rady nadace Open Society Fund. Píše články a analytické studie o vývoji ve východní Evropě pro americké, české a německé deníky a vědecké časopisy. Přispívá do českých deníků, uveřejňuje své články na svém webu www.pehe.cz a také na svém blogu.

Jeho názory jsou respektovány i zavrhovány. Přesto je nelze pominout a tak se dnes podíváme na to, jak vidí Jiří Pehe budoucnost světa. Tvrdí totiž, že svět potřebuje jednu společnou světovládu, tedy pokud jí už svět dávno nemá a neví o tom. Ve svém článku Globální krize je letadlo bez pilota do říká zcela jasně:

Politické reprezentace západních států nadále selhávají především v tom, že zatím nedokázaly kolektivně zareagovat na prudkou globalizaci finančních trhů. Pro fungování globálního trhu nedokázaly vytvořit rozumná pravidla, takže vznikla obrovská nerovnováha mezi globálně fungující ekonomikou na jedné straně a lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou na straně druhé.

Ukazuje se, že klasická národní demokracie, v jejímž rámci politické rozhodování podmiňuje poměrně krátký volební cyklus, včetně snah politiků i politických stran o znovuzvolení, není se svým klopotným a lokálně omezeným rozhodováním skutečnou protiváhou pro globálně a rychle fungující trhy, s jejich schopností bleskurychlého přesunování kapitálu a spekulování po celém glóbu.

Národní politika nejenže není schopná kontrolovat vznik různých „bublin“ a dluhů, které vznikají v jakési „nadnárodní stratosféře“, v níž dnes působí „neviditelná ruka trhu“, ale stala se ve svém--volebním cyklem podporovaném--populismu závislou na často fiktivních penězích, které globální finanční trhy vytvářejí. (Pramen).

Ačkoliv v řadě věcí s panem Pehe důrazně až zuřivě nesouhlasím, dám mu za pravdu zejména v tom, že krátkodeché "demokratické" vlády západního střihu vládnou směšně krátkou dobu a tak nejsou schopné prosadit dlouhodobé projekty a strategie, protože zmatenými voliči vybraní náhradníci většinou z opačného konce politického spektra opět vše zvrátí a necítí se absolutně vázáni žádnými rozhodnutími předchozích "vládců". Logicky se pak objevují touhy po dlouholeté stabilizaci právních a sociálních poměrů, které v méně stabilních státech pak vedou k uchopení moci vojenskými chuntami nebo přímo "revolučními" vůdci. Demokracie západního střihu ale nic takového neumožňují, i když dnes nejen USA, ale i Evropa s obdivem vzhlíží k pseudokomunistickém uspořádání státu realizovaném v Číně.

Zavést podobný politický i hospodářský model si ovšem nemohou dovolit, protože by to zcela odporovalo zavedeným představám o lidských právech. Takže jedinou cestou je postupná likvidace národních demokratických států a zavedení stabilní najmenované nevolené nadnárodní, pokud možno celosvětové nebo alespoň "atlantické" vlády.

To by mohlo pomoci i v utažení obojků zpovykaným nadnárodním finančním pseudoobchodníkům, jejichž jedinou snahou v současnosti je vyvolávání všelijakých krizí, při kterých se levně kupuje a poté, co jsou krize zažehnány z peněz daňových poplatníků, draho prodává.

To jsou jistě krásné představy. Otázkou ovšem zůstává, kdo by z takové vlády "atlantů" měl prospěch. Že by to byli ti "obyčejní" občané jednotlivých států, ti plátci daní odíraní nejméně o polovinu svých výdělků? O tom lze s úspěchem pochybovat. Profitovaly by především kohorty nových "atlantských" úředníků. O tom, jak by se aparát atlantské vlády choval, máme dostatek důkazů z jednání a "pracovních" postupů úředníků Evropské unie.

A tak místo světovlády, ať už skutečné nebo omezené jen na atlantský západní prostor Evropy a Ameriky, by za současných poměrů bylo nejvhodnější se pokusit o budování "ostrovního" státu zvaného Česká republika uprostřed moře chaosu vládnoucího kolem. To je ale přesně pravý opak toho, po čem pan Jiří Pehe touží. Myšlenka českého Švýcarska není to, co našim politikům ve svých článcích doporučuje.

Přitom právě v poslední době se objevily názory, že právě česká měna by se mohla stát tzv. bezpečným přístavem, na který se investoři zaměřují v době nejistoty. Jedním z těchto přístavů je zatím švýcarský frank, který v uplynulých týdnech zaznamenal výrazné posilování a přinutil k zásahu i tamní centrální banku. "Vyčerpali jsme růst švýcarského franku a hledáme nové alternativy," prohlásil nedávno výkonný investiční ředitel Bob Noyen ze společnosti Record Plc, která spravuje aktiva za zhruba 31,4 miliardy dolarů. "Trh neustále hledá náhrady. Česká koruna a další tvrdé východoevropské měny mají potenciál toho využít," dodal. Mohlo by se nám podařit to, co za pouhých dvacet let dokázali podnikatelé, finančníci a politici v dobách první republiky?
29.8.2011 10:50 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.