Ludvík Aškenazy - Psí život - Brutus
(Ukázka)
Jak krásne je sloužit - řekl si Brutus, německý ovčák - jak vznešené je nosit košík! Půjdu pomalu a tím se prodlouží moje potěšení.
Pes Brutus, německý ovčák, loudal se Humboldtovou ulicí na Vinohradech. Koukal přímo před sebe s výrazem nepříliš soustředěným; proutěný nákupní košík se mu pohupoval v zubech. Byly v něm dva vodové rohlíky, tři cigarety, zabalené v Der Neue Tag a jedna černá, ošklivá a maličko nahnilá brukev.
Jeho loudavost nebyla daná povahou. Byla to loudavost záměrná a labužnická. Pes Brutus tak prodlužoval svoji touhu. Mnoho již bylo napsáno o psí věrnosti, ale nikdo snad neřekl, že věrnost je zároveň rozkoš. Kdo slouží tomu, koho má rád, ten si přijde na své.
V tuhle ranní dobu nepotkával Brutus v ulici Humboldtově ani psy, ani zajímavé lidi; jen poštovní herku, která tu stávala každé ráno před hospodou už 18. let. Kobyla to byla dobrotivá, ale ještě ne úplně smířená se stářím a proto závistivá. Záviděla Btrutovi jeho lehké běhy, lehký náklad a tudíž lehký život. Nedovedla si představit, že někdo chodí celý život bez poštovního vozu a že ke všemu vidí oběma očima najednou. Pozorovala Bruta vždy levým okem, pravým koukala na druhý chodník, kde záviděla jinému psovi.
Brutus před kobylou zpomalil; vyzývavě rozhoupal košík v zubech a jen z dálky vtáhl do sebe její pach, aby zjistil, kolik jí ještě zbývá života. Čekal, že kobyla chcípne co nejdříve, každým dnem. A tajně si přál, aby se to stalo před hospodou.
Jednou, kdysi, ještě před válkou; když kobyla bývala při těle, měl psí sen, což je zjev skutečně vzácný; zdálo se mu, že vedl smečku šedých vlčáků, která se hnala sněhem za poštovním vozem. Zakousli tehdy poštovskou kobylu. Od té doby tušil Brutus kořenný pach její krve. Styděl se za to, protože byl psem domácím, v rodině klasického filologa. Znal dokonce jedno latinské slovo a to bylo Brutus.
Za kobylou bude vonět guláš nebo paprika, říkal si Brutus. Tam se možná na chvilku zastavím; je to jediné místo v ulici, kde vaří maso už k snídani a při otevřeném okně.
Ty lidi měl pes Brutus očuchané do mrtě a nemohl říci, že by se mu líbili. Věděl, že často poodhrnou záclonu, když jde kolem s Hebkou na procházku; a že to, co při tom říkají, je jako plivnutí.
Pro dotvzzení Brutových pocitů je možno říci, že za oknem, kde vařili maso již k snídani, bydlel domovník, který byl placeným konfidentem Gestapa. Měl bratra řezníka a dceru provdanou za sedláka, žil tedy na plné pecky, jedl mastně a sem tam někoho udal, aby měl pokoj.
Co bych udělal, myslel si Brutus, kdyby mi jednou nalili na talíř omáčku a vystrčili to oknem na chodník?
Z vrozené jemnosti si neodpověděl. Jen se oblízl a hluboko v sobě zaskučel; už dlouho se nenajedl do syta, jeho paní byla teď chudá a byt plný hladu. Nezazlíval jí to nikdy, protože jako všichni psi, a ne všichni lidé, tušil, že plný talíř není ještě plný život.
Jal se myslit na svou paní a na to, jak jí odevzdá košík. Zbývaly ještě tři domy a mnoho schodů. Potom zaskřípou dveře, Hebká zakývá hlavou a v tom kývání bude všecko, co může dostat pes za přinesení košíku; že je válka a že je hlad, ale přesto že je milost a věrnost.
Každé patro mělo svou vůni. V mezzaninu bydlel stomatolog, který se všemu ještě jmenoval Julius Caesar. Mezipatro míjel Brutus rychle a s odporem; tušil, že za těmito dveřmi se ubližuje lidem, a co je horší, možná i psům. Škvírami, klíčovou dírkou a kukátkem neustále unikaly mráčky étheru a jakýsi podivný pach hnisu. Jen některé dny se tu Brutus zastavoval, a to když zvonily dámy. Cítil k nim zvláštní náklonnost a lítost, která byla odrazem jeho velké lásky k Hebké. Varoval je v duchu, ale pak zas šlapal do dalšího patra. Vonělo to převařovaným mlékem a vyvařenými plenami.
Druhé patro ovládal jemný prach, který sedává na knihy, a ve třetím už voněla Hebká; šeříkovým mýdlem, sladkým potem a ovčí vlnou, kterou lidé tkají v látky. Tahle vůně byla jako srst Livie, Brutovy matky, která hlídala ovce jen za mlada v Kalábrii.
Málo vědí lidé o psím srdci; a málo vědí o té velké milosti síle, která přechází dotekem prstů, čechráním srsti a vroucím pohledem. Jen vteřinu se díval Brutus do lidských očí a odvracel hlavu rychle, aby předešel změně; aby zachoval co mu bylo dáno, a odnesl si, co dostal. Nikdo nezná lépe než pes nestálost lidské přízně.
Teď zaškrábu na dveře, řekl si. Nejdřív zaškrábu. Když uslyší tiché zaškrábaní, tím lépe. Znamená to, že naslouchá, že na mne čeká. Když neuslyší, zaškrábu středně. A v nejhorším vyštěknu. Je škoda, že se s lidmi nemůžeme o všem dohovořit, mohli bychom je naučit rozeznávat dobré a zlé čuchem.
Ale Hebká nepřišla otevřít. Ze dveří vyšel pomačkaný a zaprášený mužík, který smrděl zvlhlou peřinou a marmeládou z tuřínu; zakopl o Bruta, kterého neviděl, polekal se a seběhl tak rychle, že Brutus měl velkou chuť pustit se za ním. Pohrdal každým, kdo se ho bál, a poznával ho neomylně. Ale nechával je na pokoji, bylo jich příliš mnoho.
Vstoupil otevřenými dveřmi a uslyšel, že Hebká pláče. Zanesl jí tedy rohlíky; neboť se domníval, že lidé pláčou hlavně z hladu. Jak to dělával vžycky, sedl si před ni a díval se na ni tak zvaným věrným psím pohledem, ve kterém je ovšem mnohem víc než věrnost. Je v něm také vůle k činu a velká vděčnost za málo.
"Pěkně vám děkuji, německý ovčáku," řekla Hebká s červenýma očima.
Ten jí položil košík k nohám, a zvláštním psím instinktem vycítil, že ten žlutý, co páchl mokrou peřinou, sem neměl chodit. Nejen, že se bál - řekl si - on smrděl.
Nerozuměl papírům a neuměl číst. Nechápal. že tento byl jen ubohý malý zřízenec, který roznáší rozsudky smrti. Na holé desce kuchyňského stolu ležel vedle hrnku vystydlé melty kus papíru, na kterém bylo napsáno toto:
Z příkazu Zástupce Říšského Protektora pro Čechy a Moravu zakazuje se všem osobám, které dosud nemohly prokázati arijský původ, držení domácího zvířectva; zejména psů, a to rasy čisté i nečisté, koček (i kocourů), případně opic, králiků, morčat, bílých myší, křečků a jiných savců; dále domácího ptactva, a to: slepic, perliček, hrdliček, a jiných kurů, dále papoušků, kanárků, kolibříků, andulek, stehlíků a ostatního ptactva; jakož i ryb akvarijních i neakvarijních, případně hadů, ještěrek, želv a jiných plazů.
Jmenované zvířectvo jest odevzdati ve dnech 18., 19., 20., a 22.t.m. v záchytném středisku v Praze - Tróji, proti potvrzení.
Tímto výnosem se činí zadost spontánním a masovým žádostem spolků pro ochranu zvířat a vší ostatní veřejnosti, která již dlouho oprávněně volala, aby byla učiněna přítrž rituálním vraždám němých tváří, jakož i sadismu, sodomismu a každému jinému týrání.
Za správnost vyhotovení: Podepsán: K.H. Frank, v.r. JUDr. Dionýsius Koza - Filipovský.
Jak dobře jsem učinil, řekl si Brutus, že jsem neztratil ani jeden rohlík a černou brukev. Jak nádherné je nosit košík pro Hebkou a způsobit, že přestává plakat.
"Píšou o tobě," řekla Hebká měkkým, chraplavým hlasem, "jsi slavný pes, sám protektor si tě vezme na starost."
A Burtus pocítil z toho hlasu, že vlastně nepřestala plakat a že tam uvnitř pláče stále víc a víc.
