Ahaswebovy noviny

DOKUMENT

ŽIJEME PRO SOUČASNOST A BUDOUCNOST, JSME PRO SOCIÁLNĚ SPRAVEDLIVOU SPOLEČNOST

Patnáct let od vzniku Komunistické strany Čech a Moravy

Jen několik málo měsíců po listopadovém převratu 1989, v poslední březnový den roku 1990, proběhl v Praze ustavující sjezd Komunistické strany Čech a Moravy, která už při svém vzniku položila důraz na posílení české státnosti, lidských práv a svobod, upevňování sociálních jistot a sociální spravedlnosti pro každého občana. Je příznačné, že před 15 lety jsme se přihlásili ke koncepci radikální levice, k odkazu českého dělnického hnutí, k zápasům našich předchůdců za pokrok, k tradicím boje proti fašismu a za národní osvobození.

Skuteční komunisté v ČR našli v sobě odvahu jít proti proudu. Nastoupili cestu k novému typu politické formace, který by na úroveň dnešní doby pozdvihl původní ideály našeho hnutí. Ne, nepřipomínám jen ustavující sjezd KSČM. Ten byl pouhým okamžikem v historii našeho hnutí. Každý, kdo těch patnáct let prožil, ví o rozpornosti, konfliktnosti cesty, kterou jsme prošli. Kolik prostředků a sil vydala pravice na to, aby zničila KSČM zvenčí, se zneužitím státních institucí, v nekonečných kampaních médií, hrubým nátlakem a vydíráním. Neštítila se ničeho. Organizovala nejen osobní útoky proti představitelům KSČM, ale dokonce i proti jejich rodinám.

Od vzniku Komunistické strany Čech a Moravy nás dělí patnáct let. Za tu dobu se událo mnohé, a je to tedy dostatečný časový úsek, aby bylo možné hodnotit a posoudit, jak jsme se my, čeští komunisté, dokázali vyrovnat a jak se vyrovnáváme s obdobím restaurace kapitalismu. Bylo by bláhové očekávat, že zrcadlem našeho vývoje a nestranným, nezávislým hodnotitelem budou současná média. Nebyla nestranná nikdy po celých patnáct let.

Hlavním argumentem pro existenci Komunistické strany Čech a Moravy a hlavním vysvětlením, proč se české pravici přes všechny pokusy nepodařilo nás zničit, je to, že česká společnost potřebuje autentickou levicovou stranu, která bude zastávat zájmy republiky a vyjadřovat a obhajovat zájmy a potřeby většiny občanů. Krize, která zasáhla ČSSD a která ji dlouhodobě rozkládá, jen potvrzuje, že sociální demokraté po celých patnáct let nebyli schopni a dnes, zkorumpováni výhodami moci, zjevně už nejsou ani ochotni být takovou levicí.

S odstupem času už je možné s jistotou říci, kdo z těch, kteří se kdysi hlásili k myšlence sociální spravedlnosti a lidské rovnosti, obstál. Nemám v nejmenším úmyslu cokoli vyčítat obyčejným členům komunistické strany, řadovým odborovým funkcionářům, úředníkům, technikům, akademikům a kumštýřům, kteří ve vypjaté době bez hraného práskání dveřmi odkládali stranické legitimace, odcházeli mimo politiku a stáhli se z exponovaných veřejných funkcí. Dost bylo tenkrát těch, kteří v prvních týdnech a měsících věřili, že Václav Havel a další, kdo se drali na výsluní moci, myslí svá slova o službě veřejnosti a své sliby o ekonomicky efektivní a přitom sociálně slušné republice vážně.

Byla to nelehká doba, kdy pod nenávistným tlakem české pravice, v nekonečném kádrování, existenčním vydírání a pod mediální záplavou hrubého, nekulturního antikomunismu se přestaly oficiálně nosit humanistické ideály lidské rovnosti a sociální spravedlnosti. Ba co víc, pravicoví extremisté a političtí kariéristé všeho druhu vyvinuli neuvěřitelné úsilí, aby i pouhé vyjádření myšlenky sociálně spravedlivější společnosti bylo trestáno. Těch patnáct let bylo časem, ve kterém hodnoty mezilidské solidarity, sounáležitosti, spolupráce a pomoci slabým byly zesměšňovány, zpochybňovány a označovány za slabost, která v restaurovaném kapitalismu nemá místo.

Díky přitažlivosti myšlenek, smělosti srdce a velké odvaze našich členů se stalo něco neuvěřitelného: v ČR jako v jediné středoevropské zemi působí silná, kultivovaná a stále vlivnější komunistická strana. Zachovali jsme KSČM pro budoucnost především tím, že jsme ji výrazně změnili. Nikoli však z prospěchářských či konjunkturálních důvodů, ale zejména na základě skutečného poznání historického vývoje, potřeb současnosti i budoucnosti.

Znovu a znovu se ukazuje, že KSČM může oslovit a zaujmout voliče jedině jako radikální levicová síla se silným sociálním cítěním. Jako síla, která není ochotna pro okamžité výhody zrazovat neprivilegované občany, kteří v nás vkládají důvěru. Ne účelové proklamace, ale čestnost a pevnost, čisté ruce nám mohou posílit autoritu. Jen důslednost a neústupnost při plnění vlastní programové orientace dává věrohodnost kritice soudobých poměrů. Nenecháme se při tom zdržovat ani pravicovou arogancí, ani sociálnědemokratickým lavírováním.

Když někdy slyším vskutku účelové tvrzení, že rostoucí preference KSČM ohrožují demokracii, odpovídám: právě omezená formální demokracie, která nebere ohledy na zájmy většiny občanů, je příčinou, proč stále více lidí spojuje naděje na zlepšení našeho života s KSČM. Těžko může uspokojit demokracie, která nezajišťuje sociální a ekonomická práva občanů. Demokracie, v níž jedni mohou beztrestně krást, a druzí nedostávají za poctivou práci výplatu.

Vážím si všech, kteří obstáli v dobách, kdy se lámaly charaktery, v dobách, kdy osobní statečnost se stala samozřejmým odrazem věrnosti myšlenkám, z nichž vycházelo a vychází naše hnutí. S pocity opravdové hrdosti konstatuji, že jsme společně odvedli veliký kus práce. Poděkování si zaslouží členové KSČM, každý z jejích funkcionářů, zastupitelů, poslanců a senátorů. Obracím se s poděkováním i k našim sympatizantům. Obracím se ke všem, kterým jde o lepší budoucnost České republiky.

31. března 2005, Miroslav Grebeníček

Převzato z halonoviny.cz.