Potvrzuji, že jsem se dostal z výšin našeho 12 m ořechu zpět na zem ve zdraví a bez úhony na těle i duchu. Při jeho zkracování jsem celkem 58 krát vylezl po žebříku nahoru a dolů, provedl jsem 52 řezů od průměru 2 cm do 30 cm různých délkách od 1 m do 4 m. Z přiložené fotografie je snad patrné o jak heroický čin šlo. Sice jsem si žebřík různě přivazoval k větvím a sebe jsem jistil ke stromu lanem, ale přiznám se, že to bylo slušně řečeno velmi adrenalinové, zvláště v okamžicích, kdy jsem měl dva žebříky na sebe navázané do celkové délky či spíše výšky 11 metrů.
Většinou jsem řezal elektrickou řetězovou pilou, v těch nejvyšších bodech pak menší ruční pilou se švédským listem. Nejhorší bylo řezání větví o průměru kolem 12 cm a délky 2-3 m, které byly nad střechou a nesměly na ní spadnout! Řešil jsem to starodávnou metodou: na větev se přiváže co nejdál od řezu lano dostatečně dlouhé sahající s rezervou cca 4 m až na zem a pak se větev opatrně nařízne. Pochopitelně nikoliv za žebříkem (směrem ke kmeni), na kterém visíte, ale před žebříkem! Pak se opatrně sleze dolů a jedním mocným škubnutím se větev dorazí a táhne se bleskově směrem od střechy. V jednom případě jsem musel nahoru třikrát dořezávat, než se dílo podařilo. Z ořechu, jak vidíte, toho mnoho nezbylo, ale je to potvora nezničitelná a zase se začne na jaře drápat do nebeských výšin. V každém případě mám asi tak jeden kubík dřeva na topení a hromadu větví na táborák. Něco se pokusím nastrouhat štěpkovačem, který ale umí jen větve do 2 cm. Soudím však, že spotřeba elektřiny činí z této zdánlivě ekologické techologie zpracování dřevěného odpadu metodu namířenou proti přírodě. Pokud máte podobný problém se stromem ohrožujícím vaši chatu či dům, raději to nezkoušejte podle mého vzoru a objednejte si na to odbornou firmu.
11.10.2006 [Trvalá adresa článku.]
